"Tak ji nech taky jednou vyhrát!"

To jsem dneska říkala několikrát Lucince. Vařila jsem a holky mi pod nohy házely molitanový míček, který se kolikrát od něčeho odrazil a skončil na druhé straně místnosti. Tak se za ním obě opice honily, aby ho se smíchem ta první poslala na další cestu na druhou stranu. Jo, hra na hlavu.

Štvalo mě, že vždy musela být první Lůca. Zuzi mohla běžet po nohách nebo po čtyřech, nebylo to nic platné. Prostě starší sestra musí být rychlejší, to dá rozum. Jako bych taky mohla čekat něco jiného. A asi jsem vlastně čekala. Říkala jsem několikrát, aby nechala sègru taky vyhrát. Protože si miminko nemusí chtít hrát s holčičkou, co musí být vždy šéf.

---

Jako jedináček prostě máte výhody. Hračky, kolik si jen budete přát, odpadá dělení se o sladkosti a i pozornost rodičů máte sami pro sebe. A abyste, náhodou, neměli malé sebevědomí, nechají vás vyhrávat. Občas v Člověče, občas v kartách, většinou v závodech v běhu. Vlastně mám pocit, že skoro vždy v běhu, kam až moje paměť sahá. Až mě to štve. Co si tak zpětně vybavuju, už na základce mě štvalo, jak táta kolem mě našlapoval po špičkách a vyloženě se snažil, abych si s ním hrála a byla s ním ráda. I za cenu, že bude ze sebe dělat neschopného blba, co běhá jako ponocný.

Chtěla jsem si dát facku, když mi došlo, že nechci, aby Lucinka potlačovala sama sebe jen proto, aby se někomu zalíbila. Navíc, když ji Zuzi prostě miluje. Kdybyste viděli, jaké pohledy ke starší sestře prtě vysílá, jak k ní ráno natahuje ruce a usmívá se, když jí je sestra na oplátku políbí. Jak se bezhlavě hnala za tím míčkem, všimla jsem si po chvíli jednoho. Zuzi zrychlovala. Až jednou doběhla k prahu kuchyně jako první. Vybičovala se a Lucince to nandala sama, bez úlev. A víte co? Podala míček sestře, aby ho poslala na druhou stranu ona. Jo, to je ta láska...