Hlasitá

Bývám dost unavená. Asi ty nejlepší mámy nejsou unavené nikdy, nebo alespoň neukazují svoje slabé chvilky před dětmi. Já utahaná jsem a strašně, strašně moc mě bolí hlava. Neumíš si ani představit, Lucinko, jak moc mě bolí hlava.

Jsem náchylná na uši. Jako malá jsem měla často záněty středního ucha, často mě babička vodila na proplachování uší a stejně jako u dvou generací žen v naší rodině, i u sebe čas od času pozoruji, že mám výpadky sluchu. Slyším zvuk, ale nerozumím. Musím se tomu člověku soustředěně dívat na pusu a teprve potom chápu, co říká. A do toho toto.

---

Jsi prostě moje holčička. Usměvavá, tancuješ, zpíváš sice opatrně, ale slyšíš se a tóny ladíš tak, že jsou ve výsledku čisté. Povídáš pořád po svém a vehementně trváš na tom, že se my naučíme mluvit tvým jazykem a naši řeč spíš bereš jako hru. Hru, kterou většinou hrát nechceš a opakování slabik a učení nových slov ti přijde jako zbytečná záležitost. Taky jsem za to dostala od paní doktorky náležitě vyhubováno. A když zrovna cíleně nic neříkáš, stejně vydáváš hromadu zvuků. Vzdychání doprovázené nepřehlédnutelným spuštěním rukou a hrbením zad s vytrčenou hlavou. Hekání, když ti něco nejde a tobě se nechce přijít a říct si o pomoc. Nesouhlasné frkání, když není vyhověno tvým rozmarům. I ta nejnepatrnější emoce je v tvém případě vyjádřena zvukem. A na mě je to někdy až moc informací, o které ne vždy (uznávám) stojím.

-----

Na Instagramu sleduji jednoho tatínka z Anglie, co je na rodičovské dovolené s holčičkou Eddie a mladším chlapečkem Otisem. Na jednu stranu mě těší, že i on má akční děti, současně je mi ho také moc líto. Před nějakou dobou přidal k fotce zamyšlené dcery popisek "I am, who I am. This is the way, who i am and part of me. This is me, daddy, ok?" Psal, že Eddie je hodně hlasitá, emocionální smršť, je všude a jako hurikán. A po tom, co mu řekla, se snaží na ni dívat jinak.

Lucinko, pro rodiče je to občas složitější. My taky cítíme moc věcí. Milujeme svoje děti, uznávám, že každé trochu jinak, ale milujeme nade vše. Nikdy bychom se ani jedné z vás nevzdali. Ani za milion milionů. Bolest hlavy mi každý večer zkouší zmačkat lebku ve spáncích a jsem zoufalá, ale i tak tě miluju. Když spíš, miluju tě asi úplně nejvíc. S ušima a hlavou toho asi moc nenadělám, ale slibuji, že po těch týdnech, co mi slova malé Eddie leží v hlavě, zkusím tě vnímat jinak. Ne jako jistotu, že mě za chvilku jistojistě bude bolet hlava. Ale jako moji malou vášnivku, malou Bejby, co nebude nikdy sedět v koutě a kdyby musela, bude ji alespoň slyšet, když ne vidět. I tak- miluju tě. Navždy.