"Táta je jenom jeden"

"Táta je jenom jeden", napsal jako odpověď jeden chytrák mému spolužákovi ze základky na facebooku. Teprve před týdnem jsem zjistila, že se mu rozpadá rodina. Těhotná manželka i s prvorozeným synem odešla do na honem honem pronajatého bytu a Tomáš zůstal v tom starém sám. Žena na facebookovém profilu sdílí citáty jako "Kéžby byla láska jako tetování- na celý život!", on zase v depkách a stesku po rodině prohlašuje, jak sice rozumí, ale nechce o ně přijít. Rozumím, že je těžkè představit si variantu, že vaše děti vychovává někdo jiný. Ale protože jsem z rozvedené rodiny, mám na to jiný pohled.

Na střední jsem v hodině Německého jazyka zaslechla pojem, který přesně odpovídá tomu, co cítím. Patchwork familie. Výsledek není původní motiv, ale zapadá do sebe. Je různě sešitý, nakombinovaný, ale je to celek. Jeden kus. Samostatná jednotka. Hotovo.

---

Je mi vlastně hloupé to Tomovi napsat, protože nikoho neutěší, když zjistí, že se sice povídá "Táta je jenom jeden", ale tomu může věřit opravdu jenom někdo, kdo vyrostl v rodině kompletní. Vztahu mezi dítětem a otcem odloučení ublíží. Bez ohledu na to, jestli se vídají i mimo určené dny. Já s tátou trávila každý druhý víkend, ještě jsme se občas viděli během týdne na odpoledne. Udělat úkoly, povídat si, podívat se na film nebo jít ven. Je to smutné, ale dostanete se na druhou kolej, i když se zajímáte a snažíte se držet krok. Neudržíte. Protože za zdmi, ve kterých vaše dítě bydlí a žije, vaše pole působení končí. Jako kryptonit. Žádná moc, Supertáto. Je tam jiný hero, co na něho máma dá, od kterého očekává, že bude s ní souhlasit v otazkách chodu domácnosti i výchovy. Je to smutný, ale pamatuju to.

Můj muž o tom ví také svoje. Tchýně s plačícím pětiměsíčním dítětem utekla jednu letní noc, oknem, v dešti, s jednou taškou dětského oblečení. Utíkala do vedlejší vesnice ke svým rodičům, 3 kilometry přes pole a bez kočárku. Po brzkém rozvodu se seznámila s Milanem a vzali se, časem se narodili dva moji švagři. I můj muž sice k otci při občasných návštěvách vzhlížel, ale opravdovým tátou, tatínkem, se stal ten, co byl k dispozici a nejblíž non-stop. Co ukládal do postele, ten, který dovezl k lékaři a dávkoval léky, ten, co opravil rozbité a zacelil ránu po chybějícím mužském hrdinovi. V případě mého tchána o nějakou snahu o uchování vztahu nešlo, u samolibých sobců fungují jiná pravidla a zákonitosti vztahů.

A dokonce i můj muž byl jednou nahrazen. Dobrovolně, ale přesto z lásky. Poprvé se stal otcem ve dvaceti, ale z puberty ho vyléčily až dva pobyty ve věznici. Terezka byla ještě moc maličká a on se bál, že by se někdo ze špatných známých mohl pokusit mstít, proto se tehdejší rodiny vzdal. Rodiče se dohodli a máma před dcerou nic netajila, ačkoli si našla jiného, spolehlivého, se kterým Terezce pořídili ještě mladší sestru. V osmnácti se Terezka přes facebook ozvala, že se sice zlobí, že se neobtěžoval ji navštívit, ale tátu má fantastického, takže on, Dan, je jenom takový bonus. Dárek. No, dáreček teda byl, ale byl šťastný, že si ho našla a původní dohoda s její mámou, že nebude před dcerou nic tajit a bránit jí, fungovala.

Jsem asi srab, Tomovi to napsat nedokážu. Nedokážu si představit, že bych byla v jeho kůži, když mám kolem sebe naše holky. Zbláznila bych se bez nich. Ale vy o tom víte. Tátou je ten, kdo je s dítětem, někdy dokáže být ještě lepším tátou než ten, kdo mu dal život. Ale nikdy na něho nezapomene, vždy může být bonusem, dárkem a kamarádem, až nastane správný čas, za několik let. Pokud se vám sype rodina, bojujte o ni, dokud je šance.

-------

Vlastně, když se "tátové" dokážou dohodnout, je to podle mě úplně nejlepší. Nic neudělá dítku v hlavě větší guláš, než když lidé, které uznává, na sebe štěkají, přetahují se a bojují. A nebo si vyřizují neshody přes dítě, to je snad to nejhorší. Vycházet s chlápkem, co bydlí s vaší ex a dělá tátu vašim synům, je sice náročný, ale podle mě to stojí za pokus. Už kvůli dětem.