Před měsícem mi zvonil telefon ve velmi nevhodnou dobu. Normálně mi na záchod volá můj táta, občas muž, který mi potřebuje říct, že "si dá ještě jedno a jde" nebo potřebuje, abych se okamžitě podívala do lednice a řekla mu, co potřebujeme koupit. Minulý měsíc to byla, překvapivě, paní s průzkumem a nabídkou vitamínů. A protože jsem měla času na rozdávání, trpělivě jsem jí odpovídala na otázky. "Ano, jsem žena." "27, devadesátý ročník." Dokud se nezeptala "Sportujete?" To jako fakt? Na druhé straně opravdu sedí někdo, kdo nezná mě a ani moje tyranky a v tuto chvíli mu neskonale závidím. Nadechuji se a věrohodně říkám "Ano, velmi často." "Povolání? Rodičovská dovolená třetím rokem."
****
Čas od času se nám na procházce stane, že potkáme běžící dvojici paní, ondy pána v přiléhavých elasťácích na krajnici silnice. Lucinka si už na tento jev zvykla a Zuzi si ho většinou nevšimne přes rozžmoulaný rohlík v prstech. Ze začátku se mě Lucinka překvapeně ptala "Toto je?". S úsměvem jsem odpovídala, že " Paní běhají, protože je tak krásně" nebo "Protože se jim to líbí". Dnes, po prochozených třech hodinách a 5ti kilometrech s kočárkem a nákupem v rukou, bych řekla jen toto: "Paní běhají, protože je jim tak lehko. A maminka běhat nemusí, maminka má vás dvě!"
****
V jankovitém období vzdoru, které s definitivní platností stále není u starší ratolesti pryč, probíhala také rebélie. Probíhala doslova. Lucinka se totiž rozhodla, že se k běžící dvojici přidá a nabrala tempo. Mohla jsem volat, jak jsem chtěla. S kočárkem v ruce jsem mohla jen vyklusávat a modlit se, aby mi na blížícím se náledí neujely nohy nebo dítko v trojkolce. Lucinka se spokojeně pochichotávala za zády běžících žen, jak mě krásně vypekla a jak mě má na háku. Měla. Dokud jsem ji nedohonila a neplácla po zadku.
Co si budeme povídat, s tím mám problém ještě někdy dnes. Lucinka vidí procházející se rodinku s dětmi nebo starou paní venčící pejska a okamžitě se od nás odděluje a odchází tam, kde je to určitě lepší a zábavnější. "Lucinko, jdeme všichni spolu!" pronáším, volám, opakuji a někdy už vztekle křičím dost často. "Podívej se, pán jde s pejskem ven. Aby pejska nebolely nožičky od samého sezení na gauči. Tak si je šli spolu protáhnout. A pán taky nenechá pejska stát a neodejde se někam podívat nebo si s jiným pánem popovídat bez pejska. A pejsek si taky neřekne Hele, to jsou fajn lidi, kašlu na svoje bydlení, misku a hračky a nejde s těma super novýma lidma pryč od pána! Spolu vyšli, spolu se vrátí. Taky mi nesmíš nikam utéct a máma s miminkem nikam neodejde od tebe." Pochopil by to i blbec a ono co? Je jí to jedno a čas od času se mi tak za někým vydá. Áchjo. K narozeninám budu chtít ovčáckého psa, co nás bude držet pohromadě, nebude se upejpat a prokousne dětem nohu, kdykoli budou chtít utéct, abych nemusela tolik sportovat. Tak na ně!
****
Během dne se snažím uklízet. Zametat, utírat prach, mýt nádobí a Zuzinka si oblíbila sledování točícího se bubnu pračky. Dokonce i průběžně odklízí, potvůrky, na požádání hračky. Abychom mohly normálně chodit po pokoji a nezakopávaly o kočárek, panenky a nestoupaly na lego a dřevěné kostky. A auta. Hromady aut.
Přesto večer, když se holky koupou ve vaničce (ano, té malé plastové a ano, je tam extra málo místa, ale prostě se jim to tak moc líbí, že jim to nevadí-zatím), probíhám jako namydlený blesk pokojem, třídím hračky do košů a všechno, co holky stihly roztahat za několik hodin, uklízím za několik minut. Rituál, takový slalom a třídění pro Popelku každý večer. Také znáte?
****
Když jsem byla teprve těhotná, poprvé, s Lucinkou, říkal mi každý druhý, jak jsou matky na začátku jako požírací stroje, co do sebe nezřízeně cpou tři denní jídla a navrch zbytky po dětech, kaší počínaje a přesnídávkami konče. Je sice fakt, že z třiadvaceti těhotenských kil, co jsem s Lucií nabrala, jsem za rok shodila jen deset. Zůstala jsem na zdravé váze sedmdesáti kil, energie jsem měla dostatek a na nic jsem si nemohla stěžovat. Původní odsouzení matek za obžerství a nezřízené polykání všeho v dosahu, mi připadalo hloupé. O to spíš, když se na tuto fámu podívám dnes. Jím maximálně dvě jídla denně, když muž odjede za hranice a nechá nás doma samotné. Dvě jídla, která si prostě doma kolikrát i vydupu, protože bez nich bych byla vyřízená. A z dojezení jogurtu nebo přesnídávky po snídani opravdu nikdo ještě nikdy nepřibral.
Naopak jsem ráda, jak se mi do dětí daří dostat ovoce. Odmítající Lůca není nic nového a plejádu jejích otrávených obličejů mám v paměti od prvního kousnutí do mrkve. Nejsme žádní bio maniaci. Holky se cpou křupkama, stejně tak mají rády žluté kukuřičné plátky za osm korun v krámu, ačkoli já bych se asi nenechala přinutit to sníst. Celé. Blé. Ale jakmile odešlo posledních pár teplých dnů nad 20°a bezvětří, začal nás frčet čaj s medem a citrónem jako neumírající hitovka. Z velkých obchodů v kočáru přivážím pytle jablek, hrušky a mandarinky a holky se na to doslova vrhají jako sarančata. Tomu říkám úspěch :-)
Koncem října se budu seznamovat s knihou OpRAWme se od Stanislava Skřičky, článek o ní přibude na blogu během listopadu. Jsem zvědavá, co se dočtu. Pokud nechcete čekat, za dobrou cenu k dostání o řádek níž :-)
https://www.megaknihy.cz/zdravi-diety/272562-oprawme-se.html?banner=1&slider=1&r=no&slider=1
Komentáře
Okomentovat