Když jsem po přečtení knihy Dobrá tak akorát zjistila, že v podobném duchu vyšly již dvě knihy, bylo jasno. K Vánocům je chci. A potom jsem si řekla: "Kdo by čekal na Vánoce, když nemám co číst právě teď, že jo?!" a koupila si jednu z nich.
Cítím se jako nenasyta, alespoň co se knih týče. Limitována jsem pouze časem, kdy holky spí. No a taky trpělivostí mého muže, protože bych stejně tak mohla ve chvilkách, kdy dcery spí, uklízet a při jeho příchodu by to tu bylo načančaný. Pokud bych ovšem chtěla uklízet stejně vehementně, jako čtu. Ale mám štěstí, protože mě už nějaký rok zná a zná i naše zlatíčka, která mají moc vykecat jednomu díru do hlavy, takže mě podporuje ve snaze chvilku se začíst do něčeho smysluplného, když už kecání drobotiny smysl postrádá.
Překvapivě i tato kniha je hodně o spojení slov "Aspoň trošku". Ochutnat aspoň trošku z cukroví. Ochutnat aspoň trošku z lahve červeného, co má ten francouzsky znějící název na etiketě. Bavit se aspoň trošku víc. Těšit se z maličkostí o trošku víc, než na kolik mame jinak čas. Vážit si sebe o trochu víc, ačkoli občas neuspějeme. A hlavně radovat se. A to pokud možno o mnoho víc.
Tato kniha mi byla sympatická od začátku. Barbora (když ji tak oslovím, vzpomenu si na slečnu Barboru Terebovou z Jirotkova Saturnina a pokaždé se usměju. Jo, kéžby to bylo vínem) píše příhodu, kdy se zahlédla ve výloze, jak vystupuje z tramvaje. Unavená po celém dni, tlačily ji boty, bylo pozdě odpoledne, popoháněla děti domů a modraly jí prsty, na kterých vlekla igelitky s nákupem. Zahlédla se a nepoznávala se. Vždyť je přece většinou šťastná, spokojená, ale v tuto chvíli nebyla. Mûže se říct, že šlo o otázku minut, kdy jí nebylo dobře, ale došlo jí, že během dne těch "nepohodlných minut", kdy jí prostě není dobře a sama by se tak neviděla, kdyby se nezahlédli v zrcadle, je dost. A když se to nasčítá, je to fakt "nepříjemný a nešťastný" kus života.
A proto tato kniha. O situacích, které nám mohou být také nepříjemné. Situacích, které chcrme změnit, ale nechceme příliš měnit svůj život, protože je celkem fajn.
O dětech, které milujeme, ale děláme kvůli nim i věci, které nenávidíme. Třeba plavání s kojenci, tanečky v kruku biomatek a baletění mezi dcerkami snobů, v jejichž společnosti se stává vydechovaný vzduch viditelný. Milujeme je, ale, přiznejme si, někdy raději i uklízíme, žehlíme a vaříme SAMY, než abychom jenom byly pořád spolu a nechaly se tahat za nohu. Tuto kapitolu o dětech mám stále založenou, protože se k ní stále vracím. Ne kvůli výsledku studií, kdy bylo prokázáno, že dítě snižuje pocit spokojenosti na rozdíl od zkoumané skupiny bezdětných, kteří nebyli dítětem limitováni. Kvůli větě: "...uspokojení nad tím, že můj život se ubírá správným směrem nebo vůbec nějakým směrem. A tenhle pocit zažívám právě díky svým dětem. Ukazují mi moje místo v životě." Vím, jaké to je s jednou cácorkou chodící a druhou v začínajícím vzdorujícím období a i to má, překvapivě, svoje kouzlo, ačkoli stále nejkrásnější jsou, když spí po dlouhé, dlouhé, opravdu dlouhé únavné procházce. Je to jen těžší etapa, jen takové období, po kterém se mi bude jednou stýskat. Vím že jo.
Vzhledem k tomu, že za dva měsíce tu máme Vánoce, začetla jsem se v kapitole To, o čem si myslím, že mi udělá radost, a to, co mi doopravdy udělá radost, jsou často dvě zcela různé věci. Kolikrát jsem se snažila obdarovat extra promyšleným dárkem, to raději ani nebudu povídat. A kolikrát jsem při rozbalení viděla rozpačitý výraz, to neřeknu už určitě. Snaha o originalitu je jen nahánění stresu navíc, protože podle mojí zkušenosti, lidem většinou udělají radost úplné maličkosti. Třeba muž dostane několik párů ponožek, protože u nás bydlí Lichožrouti. Několik párů, bavlněné, bambusové i pletené, protože na sobě šetří a už rok si žádné nekoupil. Naopak mě koupil brýle a z každé cesty holkám přiveze hračku. A Barbora připomíná, že nejlepší jsou zážitky, které zůstanou. Pokud chcete zkombinovat zážitek a dárek a nebojíte se být kreativní, zkuste spolu kurz od Aptáka (odkaz dole).
****
Víte, mých momentů, které mi dělají kaňky v celkem spokojeném životě, je taky dost. Vztah k lidem, kteří mojí rodině ničí život, to nepočítám. Tato kniha mě potěšila a povzbudila. V jednoduchosti je strašně velká síla a je důležité nacházet a pěstovat si maličkosti, které ty "nepříjemné momenty" vyváží. A třeba i změnit některé zvyky. Třeba nenakupovat oblečení podle toho, jestli mám blbou náladu nebo proto, že bych v té sukni mohla vypadat dobře na dovolené, na kterou nevím kdy pojedu. Potom se vyhnu momentu zděšení, že nemám co na sebe, ačkoli mám skříň plnou věcí, pro "které nejsem dost dobrá".
Barbora mi prozářila září a doufám, že Jak jsem sebrala odvahu najdu pod stromečkem. :-)
Odkaz na předešlý článek na knihu Dobrá tak akorát
http://zdefaunovo.blog.cz/1708/dobra-tak-akorat-barbora-stastna
Kurzy od Aptáka s razítky Aladine
http://aladine.cz/
Barboru Šťastnou a její Šťastný blog také můžete sledovat na facebooku, instagramu a nebo přímo na stastnyblog.cz
Dobrých knížek není nikdy dost
OdpovědětVymazat