Strach, že nejsem dost dobrá

Před třemi lety, než se narodila první dcera, trápil mě pocit, že nikdy nebudu dobrá máma, protože jsem od svojí mámy mnoho dobrého nepoznala. Bála jsem se, že jí předám mindráky, které mi straší v hlavě, které jí zničí život a sociální cítění. A k myšlenkám na toto téma mě mimoděk přivedl jeden chytrý komentář u minulého článku. Opět se mi rojí v hlavě otázky a bojují spolu o mou pozornost.

Abych začala od začátku, je snadný někomu napsat, jak na houby je. Když ho neznáte a nikdy nepoznáte. Ale moje děti nikdo kvůli mně odsuzovat nebude, to fakt ne! A proto tento článek. Protože nemusím být sama, kdo v sobě má zakořeněný pocit nedostatečnosti, který se čas od času vydere na povrch. Díky pokrytci.

---

Když jsem si brala mého muže, paní z úřadu ve své řeči přirovnala manželství ke koktejlu, u kterého zaleží jen na nás, jak si ho namixujeme. A také, že je hezké, když si lidé vezmou příklad ze svých rodičů a vezmou se. Pobavilo mě to, protože oba naši rodiče jsou rozvedení. Nebála jsem se, navzdory tomuto faktu, že bych nebyla dobrou manželkou. Matčiny neúspěchy přece nejsou moje neúspěchy. Za její zjištění, že můj táta se s jejím nově poznaným Jehovou nebude kamarádit, nemůžu. Věřím totiž, že vztah mezi dvojicí, musí opravovat a opečovávat právě ta dvojice. Bez zatahování maminek a tatínků, srovnávání manžela s apatickým otcem a nepořádnou nevařící ženu s mamahotelem.

Nejsem dokonalá manželka a ani můj muž není vyfocený v encyklopedii pod pojmem "ideální muž". Pro mě jím ale je. Se svými chybami, které v mládí dělal a že opravdu byly velké. Nemá přede mnou tajnosti a já jeho prohřešky chápu. Rozumím jim a budu ho hájit bez ohledu na to, jak nemorální byly. Nejlepší na tom je, že i můj muž se za mě pere. A dokonce si i nechá dát do držky, když je to pro mě lepší. Takového muže mám. Takového milujícího otce naše dcery mají.

V srpnu jsme měli páté výročí svatby a dcery máme tři a jeden rok. Už se tak netrápím tím, jestli jsem dobrou mámou i pro ně. S Lucinkou se učím věci pořád za pochodu, povahou i postavou je po tatínkovi. Některé chvíle jsou těžké, protože se oba umí zabejčit a nic s nimi nehne. Jak se zapřít a využít to k dobrému, to se Lucka teprve naučí. Dozraje jako každý a pozná se. Do té doby musím pracovat naopak já, na trpělivosti. A Zuzi? Objevuje kouzlo křiku, období vzdoru může začít. Ale vím, že to spolu zvládneme.

Vy soudci, vězte, že naše rodina je úplná, plná lásky, ne nějak znevýhodněná, protože já i muž pocházíme z poměrů, ze kterých jsme a které jsme nezavinili. Rodinou jsme především já, on a naše dcery. A my jsme kompletní. Že má muž ještě první dceru, je bonus, pro mě i dcery. A je nám tak dobře.

Nevěřím, že chyby předešlých generací se nějak zapisují do duše. Věřím, že každý si dělá vlastní chyby, ne, že nemůže najít lásku, protože prababička se zamilovala do vojáka, kterého zabili a ona se už nikdy do nikoho nezamilovala. Ani ve dvou dalších manželstvích. Ne, to fakt ne. Že se rodiče nepohodnou a už se sebou nedokážou žít, dítě sice poznamená, ale stále láska zůstává. Že jsme tuto situaci poznali já i manžel, neznamená, že množství dědečků a babiček naše děti nasměruje na cestu vlažných vztahů, neúcty a snadných rozchodů místo tolerance a trpělivosti.

Že moje máma nebyla zrovna mistryní ve své roli, nemění nic na tom, že je jen na vztahu mém k dcerám, jakou mámou budu já. Ano, poznamenalo mě to, o tom žádná. Ale hlavní je, kým jsem pro své děti já. Stejně tak nerozvážnosti a průšvihy mého muže. Dospěl. A pro sebe, mě, holky i svoji velkou dceru, bude jiný, než býval. Protože už nemiluje sebe, ale nás více než sebe.

Bezprostřední minulost zanechává stopy, ale to ještě neurčuje, kým jste a jestli budete nebo nebudete dobří. Lepší. S jasným cílem je každá cesta snažší. O to spíš, když cílem je láska. Čistá láska dítek, pro které budete hrdiny už jen proto, že jste a milujete je.

Článek je reakcí na komentář k tomuto článku

http://zdefaunovo.blog.cz/1710/tata-je-jenom-jeden

Odkaz na článek, který také vysvětluje některé překážky, které brání v užívání si rodičovství

http://zdefaunovo.blog.cz/1502/proc-se-nebat-mit-deti