Já a jídlo. O našem vztahu plném emocí by se dala napsat celá knižní série. Z mé strany byl klikatý, časté odříkání a maminčina kuchyně vzala za své. Proto jsem v těchto dnech trávila hodiny spinkání holek u knihy o zdraví, zdravé výživě a na celý článek se můžete těšit do konce týdne.
Řekněme, že na psaní o jídle musí asi někdo mít buňky. Stejně tak na jeho fotografování. Ve vás výjev naservírovaný na talíři vyvolá dojmy, které musíte umět i předat, jinak před vámi bude na studeném talíři ležet jen cosi, co nikoho neosloví. A vaše snažení přijde vniveč, ztratí se v oceánu fotografií a foodblogů, jejichž autoři mají talent a cit. Já to moc neumím a proto o jídle nepíšu. Já jím a baví mě to. V tom opravdu vynikám.
A přesto to nebyla jednoduchá cesta. V roce a půl se mi zauzlila střeva a doktoři mě tahali hrobníkovi z lopaty. Dnes, o 26 let později, můžu jíst s mírou všechno. Ačkoli vím předem, po čem se mi neudělá zrovna nebe v břiše. Mastné, tučné a smažené. A taky hrušky, švestky a hroznové víno. Aby toho nebylo málo, moc vařit neumím. Maminka mě toho moc nenaučila a to, co mi předala, se ukázalo jako nepoužitelné a nedobré. Přitom si v naší rodině kromě slovanského zadku předáváme i trombózu (krevní sraženina ucpe cévku), rakoviny slinivky, mozku a dělohy a celkově s touto anamnézou je přirozené, že se budete minimálně držet zdravého jídelníčku. Moje máma byla v tomto nepoučitelná. Třetí dietoložka matčin problém sundat přebytečných pár kil přirovnala, na základě testů, za boj s mlýny, jelikož je to prý dědičné. Pohodlnost a lenost. To dovolí lidem zdraví odsunout na druhou kolej, pro úsporu času se třikrát týdně cpát grilovacími tyčinkami s bramborem a tatarkou. Vybagrovat po desáté večer lednici. Péct kuře s olejem a sádlem. Fuj. Protáčí se mi panenky, jen si na to vzpomenu.
Stresy na střední mě donutily k výkyvům. Dny, kdy jsem do sebe nasoukala sotva dva rohlíky, se střídaly s těmi, kdy jsem prokládala sladké chuťovky slanými chipsy, zalila si žaludek čínskou polígkou ze školního bufetu a pak si v ovocném baru dala s kamarádkou tři dortíky. Vážila jsem 71 kilo, měla lehkou nadváhu a dokonce jsem musela kvůli občasné bolesti v palci do nemocnice, kde zazněla překvapivá diagnóza. Dna, nemoc bohatých. Úspěsné zakončení mého trápení maturitou (na druhý pokus) a poohlížení se po zaměstnání, mě vedlo k očistě. Podívala jsem se kolem sebe a bylo mi nanic. Viděla jsem život mojí mámy, tou dobou už nemocné, těžce obézní a špatně vidící. Z její kuchyně se mi dělalo zle a tehdy poprvé jsem řekla, že si raději budu obstarávat jídlo sama. Začala jsem chodit, cvičit a během krátké doby bylo deset kilo dole. A už jsem tak vlastně zůstala. Pokud nepočítám první těhotenství, to jsem se dostala až k 80ti. Mých současných předvánočních 65,5 kila, s dvěmi cácorkami na krku, o jídlech bez kostek masoxu a vrstvy tuku- to vidím za velký skok od té baculaté holky s nateklým palcem.
Žádné výmluvy na geny, život neurčuje jen to, co nám zanechali předci. S rakovinou a trombózou to nebude nikdy pohádka, ale tento strašák se může objevit (při prevenci, s dobrou životosprávou) za dlouho. Třeba budu mít tou dobou už hodně odžito, budu mít bohatý život a zásobárnu smíchu naopak poloprázdnou. A třeba se nic nestane a budeme spolu všichni žít až do mého stáří. Spolu, spokojení a sedící kolem velkého rodinného stolu :-)
Řekněme, že na psaní o jídle musí asi někdo mít buňky. Stejně tak na jeho fotografování. Ve vás výjev naservírovaný na talíři vyvolá dojmy, které musíte umět i předat, jinak před vámi bude na studeném talíři ležet jen cosi, co nikoho neosloví. A vaše snažení přijde vniveč, ztratí se v oceánu fotografií a foodblogů, jejichž autoři mají talent a cit. Já to moc neumím a proto o jídle nepíšu. Já jím a baví mě to. V tom opravdu vynikám.
A přesto to nebyla jednoduchá cesta. V roce a půl se mi zauzlila střeva a doktoři mě tahali hrobníkovi z lopaty. Dnes, o 26 let později, můžu jíst s mírou všechno. Ačkoli vím předem, po čem se mi neudělá zrovna nebe v břiše. Mastné, tučné a smažené. A taky hrušky, švestky a hroznové víno. Aby toho nebylo málo, moc vařit neumím. Maminka mě toho moc nenaučila a to, co mi předala, se ukázalo jako nepoužitelné a nedobré. Přitom si v naší rodině kromě slovanského zadku předáváme i trombózu (krevní sraženina ucpe cévku), rakoviny slinivky, mozku a dělohy a celkově s touto anamnézou je přirozené, že se budete minimálně držet zdravého jídelníčku. Moje máma byla v tomto nepoučitelná. Třetí dietoložka matčin problém sundat přebytečných pár kil přirovnala, na základě testů, za boj s mlýny, jelikož je to prý dědičné. Pohodlnost a lenost. To dovolí lidem zdraví odsunout na druhou kolej, pro úsporu času se třikrát týdně cpát grilovacími tyčinkami s bramborem a tatarkou. Vybagrovat po desáté večer lednici. Péct kuře s olejem a sádlem. Fuj. Protáčí se mi panenky, jen si na to vzpomenu.
Stresy na střední mě donutily k výkyvům. Dny, kdy jsem do sebe nasoukala sotva dva rohlíky, se střídaly s těmi, kdy jsem prokládala sladké chuťovky slanými chipsy, zalila si žaludek čínskou polígkou ze školního bufetu a pak si v ovocném baru dala s kamarádkou tři dortíky. Vážila jsem 71 kilo, měla lehkou nadváhu a dokonce jsem musela kvůli občasné bolesti v palci do nemocnice, kde zazněla překvapivá diagnóza. Dna, nemoc bohatých. Úspěsné zakončení mého trápení maturitou (na druhý pokus) a poohlížení se po zaměstnání, mě vedlo k očistě. Podívala jsem se kolem sebe a bylo mi nanic. Viděla jsem život mojí mámy, tou dobou už nemocné, těžce obézní a špatně vidící. Z její kuchyně se mi dělalo zle a tehdy poprvé jsem řekla, že si raději budu obstarávat jídlo sama. Začala jsem chodit, cvičit a během krátké doby bylo deset kilo dole. A už jsem tak vlastně zůstala. Pokud nepočítám první těhotenství, to jsem se dostala až k 80ti. Mých současných předvánočních 65,5 kila, s dvěmi cácorkami na krku, o jídlech bez kostek masoxu a vrstvy tuku- to vidím za velký skok od té baculaté holky s nateklým palcem.
Žádné výmluvy na geny, život neurčuje jen to, co nám zanechali předci. S rakovinou a trombózou to nebude nikdy pohádka, ale tento strašák se může objevit (při prevenci, s dobrou životosprávou) za dlouho. Třeba budu mít tou dobou už hodně odžito, budu mít bohatý život a zásobárnu smíchu naopak poloprázdnou. A třeba se nic nestane a budeme spolu všichni žít až do mého stáří. Spolu, spokojení a sedící kolem velkého rodinného stolu :-)
Komentáře
Okomentovat