"Když jsem byla mladá a kojila třetího, nejmladšího syna, říkala jsem si, že mít velkou rodinu je radost. Byla jsem šťastná, že s mužem máme tři zdravé kluky. A jak rostli, říkala jsem si, jak se těším na dobu, kdy budeme v důchodu a oni budou s rodinami jezdit k nám. Těšila jsem se, až budu babička a oni se tu budou u nás střídat. Děti budou štěbetat pod nohama, v klidu si s každým sednu a v klidu si řekneme, co máme na srdci.
Letos přijeli 25., protože u nás kvůli manželovi nemůžu topit, znamenalo to, že tři dny před jejich návštěvou jsem si doma užívala peklo, protože bylo potřeba dům vytopit, aby vnoučata nenastydla. Vyvařovala jsem a pekla. A pořádně uklidila. Utahaná jsem byla jako kůň. A pak se kluci domluvili a přijeli s rodinami současně. Rázem jsme měli naše 3+1 plné lidí, zahradu plnou aut.
Na tuhle chvíli jsem se těšila, když jsem byla mladá a oni byli kluci. Říkala jsem si, že Vánoce jsou kouzelné. Že je slavíme sice hlavně pro kluky, aby měli krásné dětství, ale že je to období, kdy se lidé mají ze sebe navzájem těšit, milovat se a mluvit spolu. A to je něco, co vás těší na Vánocích i ve stáří, když už Svátky neprožíváte v euforii kvůli dětem. Ale sama pro sebe, tiše a uvnitř si chráníte klid a pohodu. Letos jsem se několik dní nezastavila, od muže jsem slyšela za svoji práci a snahu jen nadávání, on je starší a chce svůj klid. A když přijeli, dělala jsem jim servírku, dolévala kafe a doplňovala sušenky na talířcích. Bavili se jeden přes druhého, s někým jsem si vyměnila sotva pár vět," povídala ta stará paní s bílým pejskem, co zná obě moje holky od miminek. Co si se mnou kolikrát tak povídá, až zapomenu, kde jsem. Šedesátiletá paní, která si vždy přála holčičku a měla tři syny. A ti mají také jen syny. Možná proto jsme se tehdy daly do řeči.
"A víte, co je na tom nejhorší? Že až teď, o několik dnů později, mi dochází, jak jsem unavená. A nasraná. Omlouvám se, ale jsem nasraná. A cítím se podvedená. Já nenávidím Svátky." A rozplakala se.
Komentáře
Okomentovat