Koncem listopadu to bylo 6 let, co jsme se s mužem setkali, poznali a krátce na to sestěhovali. Je to pocit zvláštní, takové to počítání v hlavě, oči upřené na jednotlivé členy naší rodiny a s trochu přihlouplým úsměvem na tváři si říkat: "Jsou to naše šesté Vánoce, miláčku", nebo "Snad letošní třetí Vánoce budou pro tebe plné kouzel a radosti, Lucinko", či konečně "Podruhé oslavíme Svátky všichni spolu, i s tebou, ty maličká beruško".
Šest let a za tu dobu jsme neměli žádnou krizi. Jako jo, vím, že dvakrát jsem po muži mrskla prstýnkem a nejsem na to hrdá. Zároveň vím, že ani on není na ty chvíle hrdý, protože se trochu připitý a naštvaný vrátil z hospody, hodil mi se stolem a rozbil oblíbený hrnek na čaj. Ale stačilo, aby se z toho jen vyspal, vždy se moc omlouval a navíc tou dobou jsme byli jen my dva, bez dcer. Holky ho uklidnily. Kvůli mě přestal s některými zlozvyky, o kterých jsem nemusela ani mluvit. Prostě přestal, protože "mě napadlo, že by tě to na mě mohlo štvát a kdybych to k životu nutně potřeboval, nepřestal bych. Tebe ale potřebuju".
S mužem se občas nevidíme, protože jezdí pomáhat kamarádovi stěhovat a hlavně montovat nábytek do zahraničí. Především oblast Belgie, Normandie, okolo Dijonu... Kolikrát řekne, že jede na týden, nechá mi na stole pár stovek a většinou se z týdne stanou dva. Na holky bývám sama a moc se nám navzájem stýská.
Před pár měsíci jsem se dozvěděla o rozpadajícím se manželství mého spolužáka ze základky. Dlouho spolu chodili, narodil se syn, vzali se, přijal práci v Německu, aby uživil rodinu a jezdil domů na víkend. Před narozením druhého syna si našla byt, i s prvorozeným se odstěhovala a on až potom zjistil, že si našla jiného. Trochu mě to vzalo, protože i já bývám sama a muž mi chybí, když tu s námi není. Přemýšlím kolikrát o tom, jak je možné, že jsem ho ještě nezbila. A jak je možné, že se stále vrací domů a nenajde si jinou. Asi to bereme všechno jako "období". Jednou se daří a jednou o trochu méně. Když se nedaří, je to třeba po odečtu z elektroměru, kdy se elektrárna rozhodne, že bychom ocenili vypuštění našich finančních rezerv jeden rok o 13 tisíc, ondy o 19. Stres lidi nutí dělat různé hrůzné věci. A nejspíš proto, že to s mužem bereme jen jako období, které přejde, jen se přes něj musíme přehoupnout, cítíme, že spolu jsme silnější. Jsme spolu. A po každém takovém období mám pocit, že jsme si blíž.
****
V pátek manžel přijel po deseti dnech z Francie. Utahaný, s ponorkou z kamaráda, který ho štval už jen tím, že dýchá. V sobotu se rozhodl, že na kole pojede pro brikety a udělá pořádnou zásobu. Že jako chlap se bude starat o svou rodinu. Přivezl jeden pytel (kupujeme pytle o 20ti kilech, část naloží do koše na kolo, větší část na záda do krosny), odjel pro druhý. Holky po obědě usnuly a venku se udělalo ošklivě, napsala jsem mu, že se mu zpět nemusí chtít táhnout a ať si klidně jde na chvilku sednout za kamarády do hospody. Že spící děti hravě zvládnu a teď tu není potřeba. No a zasekl se tam na delší dobu. Cestou domů, když vedl kolo, měl nehodu.
Zjistila jsem to náhodou. Švagr, se kterým si Dan psal na Messengeru jako s posledním, mi přeposlal zprávu "váš kamarád spadl z kola, volejte". Na třetí pokus mi manželův telefon zvedl policista, že muž má funkce, ale nereaguje. Po zapsání jména a data narození oznámil, že manžel začíná reagovat. Že ho odveze sanita do nemocnice a kolo s krosnou bude na policii k vyzvednutí. V obou případech jsem se už hystericky rozbrečela, že "všude chodím s kočárkem, máme dvě dcery a nemáme auto, takže nemůžu ani za ním do nemocnice/nemůžu si dovolit tlačit z policie kočárek, kolo, krosnu s 20ti kily briket a dvě děti 2km lesem". Vlastně jsem na telefonu visela od 11 v noci, kdy mi hovor přijal policista a končila jsem kolem jedné, když jsem se dovolala na správné oddělení nemocnice, kam ho odvezli s podezřením na krvácení do mozku. Lucinka usnula s vědomím, že táta nepřijede, v naší posteli a Zuzi usnula na mém klíně, zatímco mi doktor do telefonu hlásil, že CT hlavy vypadá dobře a je potřeba už jen vyšetření na neurologii, kam bude převezen ráno.
Nemusím říkat, jak děsivý zážitek to byl. Jak mě mrzelo, že je pryč. Jak jsem se bála. Bála jsem se třeba, že si s krosnou na zádech způsobil už třetí poranění páteře. Že bude mít trvalé následky. Překvapivě jsem si v neděli dopoledne vyslechla, že neurologie je v pořádku a před půl hodinou podepsal papíry k propuštění. Dorazil domů po poledni. Nevěděl, že mi policisté dali vědět, co se stalo. Prý- jakmile se v nemocnici zorientoval- každému povídal, jak se musí dostat domů, protože žena určitě bude vyděšená k smrti. Zjištění, že kolo, krosnu i telefon (který by se mu v nemocnici hodil) mi páni policisté přivezli kolem půlnoci až k brance, ho potěšilo. Bál se, že se budu bát. A já se, pochopitelně, bála.
V pondělí jsem zažila úžasný pocit. Můj potlučený a v obličeji barevnější manžel, byl s námi celý den doma. Poprvé od chvíle, co v pátek přijel. Cítila jsem se blaženě. Odešel jen na kratičký moment do obchodu, koupil svíci, kořenovou zeleninu a k večeři byla luxusní tmavá svíčková omáčka, rozpadající se masíčko a domácí knedlík. Štěstí. Ten opožděný pocit štěstí, který musel počkat víkend. Je lépe, je mi o moc lépe. Jsme opět spolu.
Zjistila jsem to náhodou. Švagr, se kterým si Dan psal na Messengeru jako s posledním, mi přeposlal zprávu "váš kamarád spadl z kola, volejte". Na třetí pokus mi manželův telefon zvedl policista, že muž má funkce, ale nereaguje. Po zapsání jména a data narození oznámil, že manžel začíná reagovat. Že ho odveze sanita do nemocnice a kolo s krosnou bude na policii k vyzvednutí. V obou případech jsem se už hystericky rozbrečela, že "všude chodím s kočárkem, máme dvě dcery a nemáme auto, takže nemůžu ani za ním do nemocnice/nemůžu si dovolit tlačit z policie kočárek, kolo, krosnu s 20ti kily briket a dvě děti 2km lesem". Vlastně jsem na telefonu visela od 11 v noci, kdy mi hovor přijal policista a končila jsem kolem jedné, když jsem se dovolala na správné oddělení nemocnice, kam ho odvezli s podezřením na krvácení do mozku. Lucinka usnula s vědomím, že táta nepřijede, v naší posteli a Zuzi usnula na mém klíně, zatímco mi doktor do telefonu hlásil, že CT hlavy vypadá dobře a je potřeba už jen vyšetření na neurologii, kam bude převezen ráno.
Nemusím říkat, jak děsivý zážitek to byl. Jak mě mrzelo, že je pryč. Jak jsem se bála. Bála jsem se třeba, že si s krosnou na zádech způsobil už třetí poranění páteře. Že bude mít trvalé následky. Překvapivě jsem si v neděli dopoledne vyslechla, že neurologie je v pořádku a před půl hodinou podepsal papíry k propuštění. Dorazil domů po poledni. Nevěděl, že mi policisté dali vědět, co se stalo. Prý- jakmile se v nemocnici zorientoval- každému povídal, jak se musí dostat domů, protože žena určitě bude vyděšená k smrti. Zjištění, že kolo, krosnu i telefon (který by se mu v nemocnici hodil) mi páni policisté přivezli kolem půlnoci až k brance, ho potěšilo. Bál se, že se budu bát. A já se, pochopitelně, bála.
V pondělí jsem zažila úžasný pocit. Můj potlučený a v obličeji barevnější manžel, byl s námi celý den doma. Poprvé od chvíle, co v pátek přijel. Cítila jsem se blaženě. Odešel jen na kratičký moment do obchodu, koupil svíci, kořenovou zeleninu a k večeři byla luxusní tmavá svíčková omáčka, rozpadající se masíčko a domácí knedlík. Štěstí. Ten opožděný pocit štěstí, který musel počkat víkend. Je lépe, je mi o moc lépe. Jsme opět spolu.
Komentáře
Okomentovat