Každá je tak krásně jedinečná

Jako máma občas zapomínám. Když je Dan pryč a zůstaneme doma i na víc než týden samotné, je toho na mě kolikrát moc. Zvládám to, samozřejmě, jsem přece velká holka a dokážu zastat chod domácnosti i malé divošky řádící kolem mě. A čas od času se mi stane, že místo toho dobrého cítím spíše únavu, bolest hlavy mi drtí lebku ve spáncích a můj hlas rázem přidává na hlasitosti. 

Včerejší chvilkové posezení u nového blogu Tamary Klusové mi ale dodalo klid a přišel opět ten moment, kdy se díváte na svoje děti, ze kterých občas šílíte a přitom cítíte to hřejivé teplo a dojdou vám slova. Přesně jako tehdy, v prvním momentě, kdy se abstraktní dojmy staly hmatatelné. Já oba příchody dcer prospala a vlastně jsem si to ještě neodpustila, neslyšela jsem jejich první pláč a neutěšovala je v třesoucích se rukách, třesoucích se zimou, teplem nebo prostě adrenalinem. Nebyla jsem u toho a asi mám ještě trochu pocit, že jsem je mohla zklamat. 

Lucinka byla maličká. Hubeňoučká, nožičky jako žabka, ruce jako párátka. Položili mi ji po několika hodinách spánku do náruče, byla úplně klidná a dívala se na mě těma velkýma očima a pak mě prostě bez ptaní popadla a ja pocítila tu její ohromnou sílu. Došlo mi, že kdybych tápala a nevěděla, co dělat, ona mi řekne úplně přesně, co potřebuje. A tak to šlo ten rok, co byl jen náš, nás tří. 

Zuzi byla naproti tomu ohromná, nikdo mě ani nepřipravil na to, že se narodí s váhou 4,32kg. Plakala. Když mi ji nesli chodbou na JIPku, křičela. U mě v náruči byla klidná, dívala se a byla spokojená. Věděla přesně, že jsme jedna pro druhou jako dělané a dokud jsme spolu, nemůže se ani jedné nic stát. Když ji sestra zvedla a odnášela, plakala a já její odchod také obrečela, až mě břicho bolelo. A nemohla jsem přestat. Když jsme se o pár dnů později sešly na společném pokoji, sestry se chodily dívat, jak krásně spí a divily se, jak je krásná, protože během odloučení celé dny a noci plakala a budila spolunocležníčky v postýlkách. Se mnou byla klidná, natahovala na mě ruce a usínala mi v náruči. Tichá, spokojená holčička. Mazlinka, která si přála několik měsíců využívat nosítko a ne kočárek. Která stále hodlá usínat u prsa a odmítá lahvičku. Ta malá mámina holčička.

Jako jedináček nevím, jaké to je mít sourozence, který všechno podědí, oblečením počínaje a hračkami konče. Sourozence, který také vyžaduje pozornost rodičů, je tak trochu vyčůraný a všechno mu projde. To vidím a sleduji až teď, na vlastních dětech. Každá je jiná a musí se potýkat s něčím jiným. Lucinka už nikdy nezažije tu stoprocentní pozornost, už nikdy nebude pro nás jenom ona a nikdo jiný. A Zuzinka občas soupeří se sestrou o naši pozornost, která soupeří o to samé. Je vytrvalejší, uplakanější. Občas je jako pes, který návštěvám rozkouše podrážky a načůrá do bot, protože po třetím "Nene" kolikrát musím uklidit vytahané oblečení zpět do skříně. Některé momenty a milníky, které jsem natáčela u Lucinky, u Zuzanky nahrané nemám. Ne snad proto, že její úspěchy by byly jen reprízou úspěchů sestry, která chodila dřív, jedla sama dřív a také se odrážela na motorce. Jednoduše proto, že jsem si ty chvíle chtěla vychutnat na vlastní oči, ne přes displej telefonu. Občas je mi to líto, ale vím, že obě budou vždycky moje malé holčičky, i když tak moc vyrostly od toho našeho prvního okamžiku. A musím uznat, že si vedou dobře, ačkoli Lucinka nechce být tou velkou sestrou, co umí něco víc, nechce. Naopak se snaží zuby nehty držet tam, kde je a spíše napodobuje Zuzi. Nic není ideální a rozhodně je vždy na čem pracovat. Ale dokud jsme spolu, nemůže se nikomu z nás nic stát.