Cesta od punku ke svobodě - Lukáš Vincour

Na facebooku mě původně upoutal sourozenec této knihy, pohádkový Tenkrát svět. Až těsně před odesláním objednávky jsem si řekla, že dám šanci i této neznámé a "divoká karta" mě nezklamala. Naopak- byla první knihou, po které jsem sáhla, zvítězila zvědavost. A překvapila. 

A mně muž říkává, že všichni bubeníci jsou trochu víc švihlí, než ostatní členové kapely... Tak tentokrát asi nemá pravdu!

Opravdu jsem se poprvé pozastavila nad názvem knihy, protože pro mnoho lidí je tou správnou "známkou punku" právě ta svoboda. Odtlačit auto k opodál stojícím popelnicím jen proto, že se vám nelíbí (to jednou udělal můj kluk a jednalo se o trabant). Střídat během roku čtyři trička a dvoje kalhoty, v každém kusu textilu mraky odznáčků. Upadnout a nevylít přitom pivo z kelímku. Alespoň to poslední by ve většině z nás vyvolalo pocit, že to pankáči fakt mají zmáknutý. (Mě osobně jako první pankáč napadne Franta Sahula a všechno, co mi muž o něm vypravěl. Všechny vylomeniny a asociální vylevy. Až na smrt, ta byla naprosto zbytečná a rozhodně nepunková.) Proto jsem se těšila, že někde na stránkách té hubené knížky najdu vysvětlení, čím by mohl být punk svazující a nesvobodný. Když jsem se k těm stránkám dokousala, nečekala mě vlastně žádná senzace, ale naopak pocit, který jsem zažívala tolikrát a který zná každý, kdo se snažil charakterizovat do určité skupiny lidí. Třeba já: jsem introvert, pesimista, melancholik/sangwinik, nekonfliktní. A dál mám problém pokračovat, protože od vyslovení jakékoli "nálepky" mi v hlavě vyskočí "o co jde" a co já vnímám jinak, přesto cítím, že jsem mozaikou mnoha různých žánrů, které sotva dokažu definovat sama- natož někdo cizí, podle kterého bych měla splňovat očekávání od vyznavače XYZ hnutí, kmene, kultury. Pokud si mě musíte nutně zaškatulkovat, tak kolonka Člověk, prosím. Celkově vzato Kmeny ve mně zanechaly smíšené dojmy. Většinou jsem měla pocit, že je mohli popsat lépe. Nebo že vybrali pro spolupráci lidi, kteří jsou spíše pozéři (narážím na hipstery, ten díl mě extrazklamal). Nebo jsem možná já měla vyšší očekávání právě proto, že vím, jak na hraně to tèma je. Nebo alespoň pro mě je hraniční. Na střední mě spolužačka veřejně nařkla, že se snažím na sebe zbytečně upozornit a jestli chci, tak ať se klidně zabiju. Nevěděla o mě nic a ani nechtěla, sama mívala kdysi problémy se sebepoškozováním a proto se cítila oprávněná soudit mě. Mě v tom období vygradovaly natlakované emoce do sebedestrukčního červeného pole tlakoměru a poté, co jsem se vzpamatovala na kraji vany s nožem v ruce, došlo mi, že to sama nezvládnu a musím vyhledat pomoc. Byl to ale maturitní rok a já nemohla ve škole chybět, proto efekt uzdravování trval déle a já působila JEN dojmem pozérky, co musí být zajímavá. Jak jsem nekonfliktní a mírumilovný člověk, měla jsem chuť zlomit jí nos, pipině. 

Pročítám hodnocení čtenářů z různých knihkupectví a trochu mě mrzí. První polovinu věnovanou muzikantským začátkům shrnou jako "čtení o jménech, neznámých kapelách a projektech", zatímco kladně hodnotí druhou polovinu věnovanou vysvětlování názorů, především její nenásilnou formu. A mě to přijde líto, protože i ten začátek je důležitý. Vždyť i já, jako laik, bych neměla být ochuzena o tu cestu, dřinu, jména, hraní přes zákaz rodičů, cesty vlakem na koncert, spaní v dodávce, zážitky z Ruska a Japonska a hromadu dalších peripetií s alby. V praktickém životě mi může být svým způsobem jedno, jestli nějaký Franta Lopata organizuje na Moravě koncerty a má zásluhy na tom, jestli do muziky v tom regionu přijde i mladá krev, která zraje a třeba se vypracuje, na kterou budou jezdit moje holky třeba na Rock for people 2031. Ale takový člověk dělá záslužnou práci, musí být v kontaktu se spoustou lidí a nestačí jen slyšet, že někdo hraje dobře. Už jen proto si zaslouží, aby se jeho jméno dostalo do stránek a četlo. Podle mě je přece nutné poznat, že začátky  nejsou lehké. Že se hledáte a původní sestava členů prostě nefunguje dlouhodobě a nebo časem zkusíte něco jiného, co vám dodá opět sílu a chuť opřít se do toho. Že po prvním koncertu mimo garáž vás někdo najde, nabídne vám autobus na tour a domluví celé šňůry napříč planetou- mládeži, tak věci nefungují. (Ano, Lucinko, mluvím na tebe, pokud tě zpívání a tancování baví stále tak jako teď a myslíš si, že je to nějaká prča, co se sama od sebe stane téměř okamžitě bez tvého přičinění. Nestane. Makat, beruško, poví ti to každý- nejen já a tatínek.)

Druhá polovina knihy potěšila i mě. Názory napsané jasně, srozumitelně a jednoznačně. Upřímně, bylo to něco, co mi chybělo u OpRAWme se od pana Skřičky. Ten začal tím, že potřeboval být ve formě a znal indiána, co se mu postaral o jídelníček. Maso, potraviny tepelně pracované a potraviny obsahující "bílé jedy" (mouka, mléko, cukr atd) nazval jako neživé, s tělem nekomunikující a jen unavující/zanášející organismus. Tohle ale mělo šťávu. A asi to bude znít vůči panu Skřičkovi nespravedlivě, ale mě oslovilo mnohem víc lidsky upřímné "cítil jsem odpovědnost za zbytečnou smrt ryb, které jsem chytil a pak je snědl", než suché konstatování, že si do těla cpu zbytečnou zátěž. Dokonce mě to spíš přiměje přemýšlet. Ať to zní hloupě, když se mi před lety strejda svěřil, že nejí maso, protože věří v nějaké citové a rodinné vztahy každého zvířete a "on je také hlava rodiny, jak by k tomu přišel", nesmála jsem se. Opravdu, lidské a upřímné má větší sílu, než slohy odborné teorie. Jinak souhlasím a jsem proti zbytečným plastům, palmovému oleji (dnes už jsou aplikace do mobilu, co z čárového kódu vyčtou, jestli je palmáč přítomen), pouze pro volné chovy a osobně mi vadí i to šílené množství řepky, co se každý rok vysadí jen kvůli dotacím. Dřív tu bývala kukuřice a slunečnice, dnes žluto a mě to mrzí.

Nemusím být kdo ví jak velký fanoušek Pipes&Pins, abych dokázala ocenit tuto knihu. Kapelu jsem poprvé zaslechla docela nedávno, nechala jsem běžet hudební kanál (tehdy ještě FajnRock TV, dnes Rebel2), aby si holky tancovaly a skotačily, zatímco jsem vařila. Tentokrát jsem musela knedlíky nechat knedlíkama a jít se podívat, protože hrálo něco nového a Lucinka předváděla taneční kreace, že by se kterákoli hadí žena křížená s klokanem neměla za co stydět. Samozřejmě, koncerty byly a budou, ale beze mě- při vyhlídce většího davu propadám hysterii a nakonec se zavírám doma a nadávám si, že jsem posera. Vždyť já byla na SadSKA festu snad před 8 lety a to jen proto, že jsem měla doprovod a bylo tam málo lidí- stejně jsem to vydržela jen 5 hodin a pak jsem utekla, když s nadcházejícím večerem začaly hrát známè kapely, na které přijela fanouškovská základna. Nevím, co budu dělat, až holky budou větší. Asi začneme pomalu a jako rodina vyrazíme třeba do Bohnic na Mezi ploty, kde se při nejhorším schovám mezi kozy do výběhu. Faktem je, že pro mě bylo příjemné čtení o muzice, tour, cédéčkách, kapelách, užívala jsem si reportáž z předskakování, které bylo lepší než kapela (no tam bych se asi fakt pos.... strachy). Vlastně bylo fajn číst o tom, co jako docela příjemné považovat nebudu, díky této svojí vadě, přesto věřím, že musí být nepopsatelné hrát před lidmi a být fyzicky u toho. Za toto zprostředkování děkuju :-)

Kniha je rozšířená v různých knihkupectví, ale doporučuju využít kouzelný web, kde můžete zakoupit obě knihy, podepsanè i nepodepsané, se spoustou doplňků, kterými uděláte radost každému veganovi.