Vše, co mám

Lucinka mívá poslední dobou zvyk sledovat reklamy a hlásit nám, co z nabízených věcí má a co naopak nemá a chce. V prvním případě je celá nadšená, že její milovaný předmět se dostal na obrazovku televize a je na jeho nepostradatelnost upozorněno reklamou, kterou se my trápit nemusíme, protože tuto Věc (s velkým V) máme. V druhém případě je smutná, nazlobená a až hysterická- v závislosti na četnosti opakování reklamy během sledované pohádky. 

Nikdy jsem nebyla bohatá, neměla příliš hraček a výhod. A zvlášť se to nezměnilo ani po vystřídání školní lavice za první, druhé, třetí až xté zaměstnání. Přesto mám pocit, že mě to netrápí tolik, jako by to trápilo Lucinku, vzhledem k jejímu současnému projevu. Protože jsem velká a vím, co se ta malá teprve naučí. Ale cesta k tomu poznání není lehká, obzvlášť teď, kdy se na vlastnictví majetku klade příliš velký důraz.

****

Když jsem potkala jednu svoji známou naposledy, povídaly jsme si o šikaně. Pracuje na sociálce v Říčanech, prý tam teď řešily dost ošklivých případů. Překvapivě se nejedná o šikanu náplav od starousedlíků, přesněji řečeno- jejich školou povinnou generaci. Naopak. Děti z bohatých rodin, které se přestěhují z města na venkov (s tatínkem managerem a maminkou ředitelkou nebo v domácnosti, věnující se zálibám, charitě nebo zahradě) začnou uplatňovat materiální převahu nad dětmi starousedlíků, které kolikrát obývají dům postavený před třemi generacemi. Prý se hlavně tady ve "Středozemi" kolikrát dějí hrozná zvěrstva. Materiální přesycenost jen hecuje kolikrát pošramocený smysl pro morálku, který sem tam naruší agresivní rodič, zvyklý na drsné zacházení z práce. Jó, ty ostré lokty si občas taháme z práce domů. 

Nebo když jsem si povídala s Miluškou... Prý za ní přišla starší Baruška a ptala se, jestli jsou chudí. Prý seděla u okna, v procházející skupince poznala spolužáka s prarodiči, on ukázal na dům a řekl, že tady bydlí. Dědeček se pošklíbl nad fasádou domu a vnouček, aby se nezahanbil, s jakou nulou chodí do třídy, řekl, že "asi budou chudí". Co naplat, že tatínek je zedník a pro práci nemá čas na vlastní dům. Jak vysvětlit nevinnému dítěti, že sice nejste úplně chudí, ale sami chodíte v prošlapaných botech další zimu, jen abyste mohli zároveň s botami pro děti nakoupit i dárky pod stromeček?! Dost na tom, že lehká nadváha (dispozice od rodičů dvě generace nazpět) ji nečiní příliš atraktivní a stává se tak terčem hlášek, které spolužáci pochytí z televize nebo od rodičů. Jako že "je sexuálně úchylná lesba". Ale to už je jiná kapitola.
****

Občas si říkám, že na svoje děti to asi přenášíme my, rodiče. A uznávám, že čas od času prohlásím, že nějakou hračku budeme muset koupit ještě jednu, protože mě nebaví sourozenecké tahanice o krásnou ručně vyrobenou panenku, domeček v kufříku, který se stává terčem rabování, když jedna odmítá domeček dobrovolně vydat- o holobyt bez vybavení nikdo nestojí. A asi i já občas pustím z pusy, že tento produkt by se mi hodil a bylo by fajn koupit si ho z mateřské. Slibuju, že se budu krotit a tyto věci si budu psát leda tak v hlavě do seznamu, na příště. Jinak jsem celkem nenáročná a říkám si: "Nemám vše, co bych ráda. Ale mám ráda vše, co mám". 

Lucinko, věř mi, že nikdy nebudeš mít úplně všechno. Skoro jistě nikdy neprožiješ dospělost s pocitem, že se podíváš na jakoukoli reklamu a bude tě hřát vědomí, že máš toto, tamto adokonce i ono. Nikdy. Je to nemožné. Proto se netrap tím, jestli něco máš nebo je podle naléhavosti herce (ano, opravdu ti lidé nejsou skuteční) vlastnictví takové věci životní nutností. Buď sama sebou a najdi si svoje věci, které budeš mít ráda a vyváží ty chybějící, které nejsou až tolik potřeba.