O mé zálibě v pohádkách jsem se zmiňovala již v minulém článku. A mnohem výš šplhá každá pohádková kniha, která je psaná pro to, abychom byli víc spolu. Aby čtení nespojovalo jen na tu chvíli, kdy mezi dětmi a rodiči probíhá, ale aby si po něm všichni připadali bližší a povídali si ještě dlouho po něm. A trvalo třeba tak dlouho, dokud všichni neusnou v jednè posteli. Pokud jste také milovníky povídacích večerů, připište si Do třetice na seznam. O témata k hovoru rozhodně nebude nouze.
Pohádkové příběhy plné radosti, kouzel a pohádkových postav. Které by ale upadly v zapomnění, kdyby vymizely z paměti dětí, kterým se přihodily a ty tato moudra nechaly zapadat prachem a nepředaly je dál. O důležitosti blízkosti, komunikace, důvěry v moudrost těch starších a o tom, jak jedno takové předané tajemství dokáže spojit členy rodiny. Při čtení příběhů jsem se neubránila vzpomínání, jestli si i já nevybavuji alespoň jednu kouzelnou maličkost, ať už to bylo z období dětství nebo rodičovství. Občas úspěšně, na to druhé období mám ještě dost času, nemluvě o tom třetím, babičkovském. Ale rozhodně jsem hodně myslela na svoji babičku, která byla kouzelná celá. Bohužel, kouzla nejsou nesmrtelná.
Jakou společnou příhodu z dětství byste rádi vyprávěli svým dětem? O výletě do zoologické s rodiči nebo zážitek z letních prázdnin u babičky a dědy? Co jste milovali na svých prarodičích? Jak se v průběhu let měnila vaše maminka? Povídali jste si někdy o tom s vašimi dětmi?
Moje babička se mnou a mojí mámou bydlela v malèm 2+1 tři roky, když mi bylo pět a rodiče se rozvedli. Nechápala jsem, proč nikdo nechápe, že nehodlám být u jednoho, nebo druhého z nich, proč bych si měla vybírat. A pak najednou přišla ona, objímala mě a občas mi neříkala jménem. Říkávala mi Nano, jako se v jejím dětství říkalo panenkám. Byla srdečná, ale náročná. Vyprávěla pohádky o věcech, které jsem si vymyslela a ona improvizovala. Milovala jsem její obědy i večeře, ačkoli to byl právě její nezřízený způsob stravování a strach z doktorů, co ji v mých třinácti letech během pár měsíců zabil. Při poslední navštěvě blouznila a teta mě šla ohlásit. Řekla "Jana je tady" a já slyšela slabé "zase noční můry (babičce se občas protrhla morfinová náplast a trpěla halucinacemi, bez ohledu na to, jestli zavřela oči nebo ne)... Nanu, chci tady Nanu!". Povídala jsem jí chviličku, nebylo jí dobře, ačkoli vypadala jakoby klidněji, že tam jsem a není sama v pokoji nestvůr. Tehdy v sobě neudržela ani polévku a byla moc slabá. Dala jsem jí pusu a řekla, že přijdu ve čtvrtek, hned po škole. O její smrti jsem se opravdu dozvěděla ve čtvrtek, máma ji přede mnou tajila dva dny. Jako by se nic nestalo. Chybí mi i po těch letech, od narození holek ke každé vzpomínce dodávám: Babičko, moc by se ti líbily.
Do třetice je rozdělena na tři části. V první části jsou kapitoly o dobrodružství dětí, ve druhé jsou z dětí již rodiče a se svými dětmi se podělí o svá tajemství. Ve třetí jsou prarodiči a hlídají svoje vnoučata, společné dobrodružství spojuje celou rodinu a dodává jí něco, co v dnešní době počítačů a zkratek pomalu mizí. Pouto, kořeny. Vědomí, že se předává štafeta. S dětmi si můžete pustit dojemný film Coco (brečím při každém sledování) a zjistíte, že naše země není tak zatížená na tradice a jejich předávání, jako třeba v Mexiku. Zapamatujete si, že sice říkáváme fráze jako: "Jsi součást rodiny, rodina ti pomůže", ale ne vždy je rodina natolik tolerantní a kolikrát zapomínáme, co je opravdu v rodinách důležité. Ta podpora a důvěra, láska bez podmínek, společné kořeny jednoho stromu a větve do širokého okolí, které budou prodlužovat a košatit naše děti.
Vím, že ne vždy stojíme o povídání místo spinkání. Potřebujeme děti utlumit, uspat a jít si dát vanu a najíst se. Chceme krátké pohádky pro unavené mámy a táty. To tato kniha přesně není. Kapitoly nejsou příliš dlouhé, ale jednou (nejlépe o víkendu) se povídání nevyhnete. Kniha je doporučena pro děti od pěti let, písmena jsou velká a zvládnou jejich čtení i začátečníci (navíc je dost místa i pod řádkem, pokud musíte dětem obloučkovat tužkou slabiky). Ilustrace jsou jemné, barevné, poutavé a krásně dětské. Opravdu ideální pro prvňáčky.
Kniha je k dostání za dobrou cenu v knihkupectví a určitě vás okouzlí. Megaknihy, děkuji vám za výběr a rychlost, se kterou mě zásobujete :-)
Pohádkové příběhy plné radosti, kouzel a pohádkových postav. Které by ale upadly v zapomnění, kdyby vymizely z paměti dětí, kterým se přihodily a ty tato moudra nechaly zapadat prachem a nepředaly je dál. O důležitosti blízkosti, komunikace, důvěry v moudrost těch starších a o tom, jak jedno takové předané tajemství dokáže spojit členy rodiny. Při čtení příběhů jsem se neubránila vzpomínání, jestli si i já nevybavuji alespoň jednu kouzelnou maličkost, ať už to bylo z období dětství nebo rodičovství. Občas úspěšně, na to druhé období mám ještě dost času, nemluvě o tom třetím, babičkovském. Ale rozhodně jsem hodně myslela na svoji babičku, která byla kouzelná celá. Bohužel, kouzla nejsou nesmrtelná.
Jakou společnou příhodu z dětství byste rádi vyprávěli svým dětem? O výletě do zoologické s rodiči nebo zážitek z letních prázdnin u babičky a dědy? Co jste milovali na svých prarodičích? Jak se v průběhu let měnila vaše maminka? Povídali jste si někdy o tom s vašimi dětmi?
Moje babička se mnou a mojí mámou bydlela v malèm 2+1 tři roky, když mi bylo pět a rodiče se rozvedli. Nechápala jsem, proč nikdo nechápe, že nehodlám být u jednoho, nebo druhého z nich, proč bych si měla vybírat. A pak najednou přišla ona, objímala mě a občas mi neříkala jménem. Říkávala mi Nano, jako se v jejím dětství říkalo panenkám. Byla srdečná, ale náročná. Vyprávěla pohádky o věcech, které jsem si vymyslela a ona improvizovala. Milovala jsem její obědy i večeře, ačkoli to byl právě její nezřízený způsob stravování a strach z doktorů, co ji v mých třinácti letech během pár měsíců zabil. Při poslední navštěvě blouznila a teta mě šla ohlásit. Řekla "Jana je tady" a já slyšela slabé "zase noční můry (babičce se občas protrhla morfinová náplast a trpěla halucinacemi, bez ohledu na to, jestli zavřela oči nebo ne)... Nanu, chci tady Nanu!". Povídala jsem jí chviličku, nebylo jí dobře, ačkoli vypadala jakoby klidněji, že tam jsem a není sama v pokoji nestvůr. Tehdy v sobě neudržela ani polévku a byla moc slabá. Dala jsem jí pusu a řekla, že přijdu ve čtvrtek, hned po škole. O její smrti jsem se opravdu dozvěděla ve čtvrtek, máma ji přede mnou tajila dva dny. Jako by se nic nestalo. Chybí mi i po těch letech, od narození holek ke každé vzpomínce dodávám: Babičko, moc by se ti líbily.
Do třetice je rozdělena na tři části. V první části jsou kapitoly o dobrodružství dětí, ve druhé jsou z dětí již rodiče a se svými dětmi se podělí o svá tajemství. Ve třetí jsou prarodiči a hlídají svoje vnoučata, společné dobrodružství spojuje celou rodinu a dodává jí něco, co v dnešní době počítačů a zkratek pomalu mizí. Pouto, kořeny. Vědomí, že se předává štafeta. S dětmi si můžete pustit dojemný film Coco (brečím při každém sledování) a zjistíte, že naše země není tak zatížená na tradice a jejich předávání, jako třeba v Mexiku. Zapamatujete si, že sice říkáváme fráze jako: "Jsi součást rodiny, rodina ti pomůže", ale ne vždy je rodina natolik tolerantní a kolikrát zapomínáme, co je opravdu v rodinách důležité. Ta podpora a důvěra, láska bez podmínek, společné kořeny jednoho stromu a větve do širokého okolí, které budou prodlužovat a košatit naše děti.
Vím, že ne vždy stojíme o povídání místo spinkání. Potřebujeme děti utlumit, uspat a jít si dát vanu a najíst se. Chceme krátké pohádky pro unavené mámy a táty. To tato kniha přesně není. Kapitoly nejsou příliš dlouhé, ale jednou (nejlépe o víkendu) se povídání nevyhnete. Kniha je doporučena pro děti od pěti let, písmena jsou velká a zvládnou jejich čtení i začátečníci (navíc je dost místa i pod řádkem, pokud musíte dětem obloučkovat tužkou slabiky). Ilustrace jsou jemné, barevné, poutavé a krásně dětské. Opravdu ideální pro prvňáčky.
Kniha je k dostání za dobrou cenu v knihkupectví a určitě vás okouzlí. Megaknihy, děkuji vám za výběr a rychlost, se kterou mě zásobujete :-)
Komentáře
Okomentovat