Už týden u mě není všechno tak, jak bývalo. Na obličeji mi dvě místa hyzdí stehy, stehno taktéž, a při smíchu a chůzi mě bolí. O to nepříjemnější to je v dnešních třicítkách. A co mě to vůbec napadlo?
Když jsem čekala Lucinku, nabrala jsem přes dvacet kilo a kromě břicha mi vyrostlo do kuličky i jedno znaménko. Na tváři, těsně pod uchem. Nejdřív mi úplně nevadilo, prostě jsem měla jiné starosti a při roli mámy prvorozené potvůrky mi spadl společenský život na minimum, takže nedokonalosti na kráse související s mateřstvím mě netrápily. Naušnice jsem přestala nosit, když mi Lucinka poprvé chytila pevně pecku a naštěstí povolila dřív bižu, než ucho. Ale pak si vybírala pro svoje zkoumavé prstíky výčnělky na mém obličeji a mě nastalo ouvej období. Jakmile jsem se rozhoupávala a odhodlávala se, že se se znaménkem titánem rozloučím, zjistila jsem, že devítiměsíční období přibírání je opět na spadnutí a čekám Zuzi. A tak bylo řezání odloženo. Doteď.
Kolikrát jsem si už říkala, že toho řezání do mého těla bylo uż dost. V roce a půl svislá jizva na břiše při zauzlení střev. Malá jizvička, když mi zašívali bradu, kterou jsem si rozsekla při tělocviku. Velká jizva ve tvaru křivého úsměvu pod tou první, kterou mi v šestnácti vyndali nezhoubný útvar za vaječníkem. A kterou dvakrát použili a znovu otevřeli, aby dostali na svět obě naše zlatíčka. A malá jizva na krku, když mi ve třeťáku vyndali cystu pod mandlí. Na stole pod dohledem lékařů se cítím skoro jako doma. A nelíbí se mi to. Za ty roky se moje tělo tak změnilo a už nikdy nebude takové, jaké by bylo bez srostlých linek a svalů, které někdo narušil a donutil srůst jinak. Nedokonalosti, kvůli kterým nepadají v úvahu dvoudílné plavky. A přesto jsem se do toho vrhla znovu. Dobrovolně.
I holky moje tělo změnily a (jako všechny hrdé mámy) nikdy toho nebudu litovat. Strie na stehnech a břiše jsou vráskami, které mi stále připomínají těch osmnáct měsíců dlouhou intenzivní megavlnu hormonů a její sjíždnění bylo fakt euforií, na kterou nikdy nezapomenu. To období, kdy se s tím malým človíčkem nevidíte, ale komunikujete spolu jen pohyby a tím, že "jste spolu" jakože fakt pořád- to stojí za každou oběť. Opravdu každou. Vytahané břicho, strie, kila navíc nebo bolavější zuby a méně vlasů- opravdu cokoli.
Že jsem se rozhodla pro odstranění znamének, která byla nevzhledná, velká a překážela, mě svým způsobem mrzí. Právě proto, že jsem k nim přišla během toho nejkrásnějšího období. Teď už mi ho budou připomínat jen strie a prsa, která jsem před lety neměla a teď puf! jsou tu a jaká. A jizva, která mi zůstane navždycky. Znaménka mají bohužel svoji hlavu a jejich zvětšení se nedá úplně odhadnout. Proto jsem se k jejich odstranění doopravdy rozhoupala. Zdraví je jen jedno. Až mě budou lidé potkávat, se zahojeným obličejem, nebudou mít ani tušení, že jsem si něco nechala vyříznout. Že tam něco patřilo a bylo tam celý můj život, ale teď to tam chybí. A ten příběh, co jsem vám právě napsala, také nebudou znát, protože jsme se právě přistěhovali a moc lidí tu neznáme. Poznají mě až novou, vylepšenou. A mě to svým způsobem trápí, protože budou jen ve vzpomínkách rodiny, mého muže a dcer, které mě za ně občas tahaly. A na několika fotkách, protože se nedokážu vyfotit hezky a proto se nefotím skoro vůbec. Proto se právě vrhám do hledání alespoň několika z nich, abych si je schovala a čas od času se na ně podívala a viděla, že tam tehdy byla. Před tím, než nám do života vstoupily naše úžasné holky, i po jejich narození. Jen teď tam už prostě nejsou. A život jde stejně dál.
Komentáře
Okomentovat