Stěhování

Když jsme o něm poprvé loni zauvažovali, bylo mi okamžitě jasné, že to bude náročné. Zvládat balení do krabic a pytlů na odpadky s hrami dcer, do toho obstarávat vše potřebnè, co běžný život přinese- to byla výzva. Ale ať se mínusy a chvilkové nepohodlí jevilo jakkoli hrozně, nedokázalo nás odradit. A letos na jaře se naše představa stala skutečností- stěhujeme se do poloviny července.

Říká se, že je lepší vyhořet. Samozřejmě by nám ani tak nebylo pohodlně, ačkoli by odpadla starost, kam s věcmi. Mě se to ale líbí právě tak- se všemi těmi věcmi a krabicemi. Líbí se mi, že chatu (ano, vážně chatu, ale brzy už dům) částečně vybavenou starými proutěnými koši, malovanými plecháčky a kamny s plotnou z poloviny minulého století, ručně vyrobené hrnky na ranní kafe (které i tady piju tradičně po poledni studené) a stůl se židlemi, na kterých asi už sedělo hodně zadků... Prostě že to staré, co tu někdo užíval a nechal a co sem prostě tak nějak patří, že to nevykořeníme. Že sem některé věci prostě mohou patřit dál a propojí se s našimi v jeden celek. Asi to mě na tom vybalování baví nejvíc. Sice mi tu zatím zoufale chybí skříně, ale vzhledem k tomu, že současná kuchyň bude ještě letos koupelnou a nebude tu jedna zeď, která se postaví o dva a půl metru dál, čímž se obývací pokoj zvětší a kuchyňská linka bude dominovat o kousek dál- jsou detaily zatím zbytečné.

Jako dítě jsem se stěhovala dvakrát. Jednou máma odcházela od táty, podruhé se o tři a půl roku později vdávala a my se stěhovaly o ulici a dům níž, než jsme bydlely s tátou. Navíc mám pocit, že se do mojí puberty ani nevybalily všechny krabice. Ten život v krabicích mě asi poznamenal hodně, protože to město si prostě moje srdce nezískalo. Miluju lesy a možnost chodit, ale Sokolovská uhelná a kácení jediného lesa v okolí mě přesvědčilo, že tady moje srdce bude jen plakat. Až s dalším stěhováním jsem poznala, že může být někde hezky. Šla jsem sice hlavně za prací, přijela jen s kabelkou, batohem a cestovní taškou, ale i cesta na lehko je stále pohybem dopředu, pokud víte, co chcete. A já našla v okolí Třebotova lesy, kopce, pole, koně, trávu, vlak, sousedství, pohostinnost a ten necelý rok, co jsem zde prožila, byl balzámem pro moje šrámy. A nakonec stěhování za mým již mužem. I tady se mi líbilo, krajina zvlněná spícími sopkami, smíšené lesy, mohyly z navršených kamenů z keltských dob s duby, které vítaly kolemjdoucí ve svém stínu- byl to ráj a tak moc mě těšilo chodit tu sama a později i s kočárkem. Nechtělo se mi to opustit, věřte mi. Ale vím, že to pro naše holky bude nejlepší. I pro nás. Začít s čistým štítem a vysloužit si pověst podle toho, jací jsme, ne podle předků. A navíc se přestěhovat do svého. To je asi to hlavní. To je to, co jsem si opakovala jako odpověď, když mi už z krabic a křiku holek, abych si s nima šla hrát, běželo hlavou "Proč se na to nevykašlu?!" To je snad jedinný důvod ke stěhování, který stěhování promění na pozitivum, ačkoli mínusů je celé moře. Je to moje. Poprvé je nějaký kus země můj. I kdybych si na tom místě měla jenom postavit stan, může to být každému fuk, protože je to moje a je to můj stan.

Dnes se dům a zahrada, kterou naše holky znají celý život (já posledních 7,5 roku a můj muž 44 let), předává novým majitelům. Vystěhovaní jsme stále jen napůl, spoustu věcí máme dočasně uložených na zahradě. Hlavně skříně, které tady nemáme kam uložit. A sprchový kout, protože budoucí koupelna je zatím stále současnou kuchyní- prosté, že? Koupeme se v lavoru, splachujeme vodou z nádobí a to, co jsme si mysleli, že je studna, byla jen krásná nádrž na dešťovou vodu. Budete si myslet, že tu trpíme a já bych vám na to s úsměvem jen řekla, že ty tři týdny, co tu s holkama jsem (ano, vážně v takových podmínkách máme malé děti), jsou sice plné chvilek nepohodlí (jako když si chci umýt vlasy a není dost vody), ale je to asi to nejlepší místo na světě, na jakém bych právě teď chtěla žít. Teď, i za třicet let.

Bude to dlouhá cesta a práce je stále dost. Tak nám držte palce :-)