Kniha- přítel člověka v každém věku

Při vybalování krabic jsem narazila na pohádkovou knihu, kterou jsem i s věnováním dostala k narozeninám od babičky jako dítě. Ilustrace krásné, písmena velká a u několika pohádek byly ještě podtrhané slabiky obloučky, když se mnou máma trénovala čtení. A teď si ji prohlíží moje holky a už konečně asi dva týdny před spaním čteme.

Asi jako vždycky- všechno má svůj čas. A každé dítko to má jiné. Lucinka musela trochu vyrůst. Bývala ten typ dítěte, které vydrží v klidu sedět v posteli s knihou jen za předpokladu, že má zlámané nohy nebo má 39° horečky. Ale asi i ona musela k tomu novému dozrát a teď si sama říká, když je ospalá, tahá mě za triko a během žmoulání očí šeptá, že chce pohádku. Kouzelné slovo zaslechne zpravidla i Zuzi a opakuje o mnoho decibelů hlasitěji "Pupátku, pupátkuuu!" 

Samozřejmě mi potvůrky jako první donesly tu knihu od babičky. Bratři Grimmové. To je taková klasika, co nepřekvapí. Lůca píchla prstem na obrázek a já začala číst první pohádku. O Bělince a Růžence (Lucinka je druhým jménem Růženka po prababičce). Čtu a zhrozím se. Prince zaklel zlý trpaslík do medvěda, krade mu z pokladnice cennosti a princ je vysvobozen, když trpaslíkovi dá herdu do zad a ten padne k zemi mrtvý. Super zápletka. Chci to vylepšit a čtu hned další pohádku, děti stále nespí. Karkulka. Sežrání babičky a děvčátka proběhne v klidu, ale po vysvobození obou spolknutých je vlkovo břicho naplněno kamením a zašito- vlk tíhu neunese a padá mrtvý k zemi. Jo, ani po tomto super konci děti nespí. Vidí krásný obrázek domácích zvířátek a tak teda do třetice- Brémští muzikanti. Starého osla chtějí prodat řezníkovi, uteče. Starého loveckého psa chtějí zastřelit, uteče. Stará kočka neloví myši, chtějí ji utopit, uteče. Z kohouta chtějí uvařit polévku, uteče. Nechci být citlivka, ale s radostí zjišťuju, že děti při zírání na obrázek usnuly a tak to nemusím číst až do super finále. Bratři Grimmové se rázem ocitli vedle Andersena na polici, kde bydlí knihy s pěknými obrázky, ale ještě na ně nedozrály čtenářky. Ještě potřebují čas, který trávíme nad pohádkami veselými, lidskými a v poslední době Indigovými. 

**** 

Zrovna dneska jsem měla s mužem takovou hezkou knižní debatu. Povídala jsem mu, jak jsem se na první zátah prokousala úvodní padesátkou stran (takže mi do konce zbývá už jen 430) a jak s potěšením zjišťuji, že kniha je o tolik jiná, než film. Naštěstí, protože po neuváženém shlédnutí filmu jsem se ještě hodinu držela za hlavu a opakovala si "Ne, to snad ne... Taková šílenost, dvě hodiny mučení a nakonec to budu ještě několik hodin mít před očima v písemné verzi? Za co?!" Takže zatímco se mi z filmu dělalo silně nevolno, z knihy mi zatím bylo jen úzko a smutno. "Ale ne blivno, takže myslím, že kniha překonává moje očekávání," povídám muži. 

A on se hned rozpovídal, jak ještě nikdy nečetl knihu, která by byla horší než film. A pokud bych chtěla pokračovat na vlně naturální smutné reality, můžu pokračovat Vojnou a mírem a potom Vítězným obloukem, po kterém nejspíš půjdu opravdu zvracet, ale rozhodně 250tistránkové mučení stojí za to. "Jo, bejvalo fajn číst, kdybych tak mohl zase", řekl smutně. Po ztrátě oka mu čtení zakázali, kvůli přetěžování. Teď poslouchá jen audio a není to prý úplně ono. Zatímco jeho baví knihy, které přečtete a zhrozíte se pravdivým popisem první světové války, mě naopak pohánějí ty, které po dočtení otevřete znovu na první stránce a hltáte znovu větu za větou. Nebo máte chuť s knihou v ruce vyběhnout na ulici a pobízet kolemjdoucí, aby si ji přečetli taky. Nebo ji pošlete kamarádce, která zrovna tohle teď potřebuje číst a poznat.  Jaké rozdíly mezi námi jsou. Ale když ho o nich slyším vyprávět, i tak ho (je) miluju. A možná dokonce víc.

****

Nedávno mi na Instagramu pod jednou fotku napsal cizí člověk. Že nedávno napsal knihu a pokud chci, je zdarma, odkaz k objednání v biu. O osobním rozvoji. Víte, je to sice hezké, že někdo zdarma píše knihy a dělá přednášky. Ale asi na to nejsem úplně ten správný typ. 

Těch knih o tom, jak si začít věřit a měnit sny ve skutečnost, je strašně moc. I moje máma jich dost přečetla. Od Tajemství, přes Chudý táta, bohatý táta, po Kde je můj sýr? A se vším v každé knize souhlasila, podtrhávala si tužkou a dělala vykřičníky. A stejně největší úspěch zažila díky tomu, že můj kamarád a jeho rodiče měli volnou zeď při vlastní výstavě a pár máminých obrazů mohli vystavit také. Obešlo se to bez knih a pravd, kterých je všude napsáno mraky. Když se chce...

Abych ale nikomu nekřivdila, také jsem do několika knih nakoukla a jednu důkladně přelouskala. Transformace vědomí mi sice svým způsobem pomohla, ale kdybych svému mladšímu já měla dát radu ještě před jejím přečtením, asi (kromě výchovné facky) by to bylo: "Nehroť to tolik a zklidni se!" Jedna věta, vyřešeno.

Ale přesto díky za to, že mi čas od času někdo napíšete, že víte (nebo píšete knihu) o knize, která je super. Já jsem trochu náladová a (co se knih týká) vrtošivá. A tak jsem se teď uvrtala do jedné, která mě ze začátku děsila, ale já jí přišla na chuť.

Nesuď knihu podle obalu! Nikdy! A ani sebelepší kniha ti nezmění život, pokud nebudeš poslouchat srdcem.