Tak už máme srpen, půlka prázdnin za námi. Dneska to už jako tragédii neberu. Rozlišuji pouze pracovní dny od víkendu, s námahou, protože jsou s dětmi jeden jako druhý. Jen o víkendu dávají v televizi jiné pohádky. Dívám se na ty dvě, jak si hrají, a říkám si, jak ten čas letí. Jeden by hned propadl pocitu, že se čas nezadržitelně řítí do propadliště dějin, život se skládá jen z opakujících se povinností a rutin a opravdové dobrodružství, které chce svým způsobem zažít každý, se nechá prožít cizím. Sociální sítě jako by ten pocit ještě umocňovaly. Je půlka prázdnin a být jen o pár let mladší, už už bych se hnala ven, aby mi z toho vzácného volna něco neuteklo.
I mně se to krátí. Brzy holky odrostou a moje energie najde využití v pracovním soukolí. Proto si užívám pohled na jejich hry. Času možná moc nemáme, ale ten pohled na dvě tanečnice, stavitelky, řidičky hasičáků a farmářky s vlastním stádem dobytka- TO je to, co nikdy nechci zapomenout. Kdybych je takové mohla vidět i za pár let... Jenže to už budou vnímat hodiny, dny v týdnu, potom začnou mít plány a těch lét a prázdnin bez organizování času bude méně a méně. A tak nelituju.
A přitom bývaly doby, kdy jsem byla unavená a držela se hesla: "Kdo nic nedělá, nic nezkazí". Doufala jsem, že nechat se unášet proudem a brát, co život přinese, je řešením všeho. Jak jsem na tu hovadinu přišla, to vám neřeknu. Dost možná jsem ji pochytila doma, možná mi moc často o hlavu otloukali moje neúspěchy a zbytečné snahy v něčem vynikat. Až jsem jednou nemohla najít práci a ten stav mi velmi připomínal žití mojí mámy. Každodenní rutina, od nicnedělání unavená a pouhou existencí vyčerpaná. Měsíc v každodenní repríze a můj mentální budíček bil na poplach.
Protože sedět na zadku a čekat s nataženou rukou, co se namane, to není žití. Na Moravě se říká o líných lidech, že hnijí. A to v tomto případě platí doslova. Ale stejně tak není životem chaotické přebíhání od jedné nedokončené věci k druhé křečky v kolotoči nadopovanými kofeinem. A co si budeme nalhávat, Instagramový pohádkový život celebrit budí dojem, že každý si žije lépe a má ze života více, než já. Protože na fotkách každý prožívá to pravé ořechové, je na festivalu, párty, oslavě, má auto, milence, dovolenou, usměvavé děti v nažehleném nepoblitém oblečení, zatímco já trávím čas...
... Já trávím čas u dětí :-) mých krásně zapatlaných dětí, které pomáhají lopatkami naplnit kolečko pískem. Protože betonujeme. Je to super podívaná, to vám řeknu. Jsou umazané od zmrzliny, kterou před chvilkou sluply a nahaté běhají po zahradě. Asi bych to měla natáčet na mobil, abych měla na tento moment vzpomínku, až budou velké a budou v jednom kuse pryč. Ale nechce se mi na tento okamžik koukat přes displej telefonu... A stejně by to nebylo takové, jaké to je.
Co se dá vlastně říct jistě? Že čas nikdo nezastaví. A podle jedné studie (kde se ptali lidí v důchodovém věku na to, čeho litují) si lidé spíše postěžují na to, co neudělali. Že necestovali, že netrávili víc času s rodinou, že se nenaučili cizí jazyk, že nepřestali kouřit. Ukázalo se, že lidský mozek si jednodušeji vybaví ty činnosti, které jsme chtěli nebo začali, ale nedokončili. V Teorii velkého třesku jednou Leonard řešil se Sheldonem dilema svého vztahu na dálku a možného sexu s jinou ženou. Tehdy to řekl asi: "Až budu umírat a vybaví se mi věci z mèho života, nechci litovat, že jsem něco neudělal. XY (nevím, jak se ta holka jmenovala) bych zrovna udělal rád."
A tak je asi nejlepší žít. Podle mě. Žít občas okamžikem a nechat se strhnout vášní pro věc, která má smysl. Které věříme. A zároveň zpomalit a vychutnávat si čas bez pohledu na hodiny v přítomnosti našich milovaných. Kteří jsou naše všechno. I když jsou nahatí a od čokolády. Říct si, co kdy chceme dělat a nenechat se jen unášet životem. A klidně i při té příležitosti něco neprožít a o něco přijít- ale stále být sami sebou a nepropásnout vlastní život.
Děkuju vám, holčičky moje, že jste. Že jste takové paličaté, hlasité, svobodné, divoké a nezapomenutelně nevšední. Že jste naše. Že vás můžu mazlit, pusinkovat a lechtat. Žijte tak, abyste litovaly co nejméně. A chybujte si po svém. A z chyb se poučte a raději si po*erte věci po svém a ne podle toho, jak vám kdo radí.
Miluju vás
I mně se to krátí. Brzy holky odrostou a moje energie najde využití v pracovním soukolí. Proto si užívám pohled na jejich hry. Času možná moc nemáme, ale ten pohled na dvě tanečnice, stavitelky, řidičky hasičáků a farmářky s vlastním stádem dobytka- TO je to, co nikdy nechci zapomenout. Kdybych je takové mohla vidět i za pár let... Jenže to už budou vnímat hodiny, dny v týdnu, potom začnou mít plány a těch lét a prázdnin bez organizování času bude méně a méně. A tak nelituju.
A přitom bývaly doby, kdy jsem byla unavená a držela se hesla: "Kdo nic nedělá, nic nezkazí". Doufala jsem, že nechat se unášet proudem a brát, co život přinese, je řešením všeho. Jak jsem na tu hovadinu přišla, to vám neřeknu. Dost možná jsem ji pochytila doma, možná mi moc často o hlavu otloukali moje neúspěchy a zbytečné snahy v něčem vynikat. Až jsem jednou nemohla najít práci a ten stav mi velmi připomínal žití mojí mámy. Každodenní rutina, od nicnedělání unavená a pouhou existencí vyčerpaná. Měsíc v každodenní repríze a můj mentální budíček bil na poplach.
Protože sedět na zadku a čekat s nataženou rukou, co se namane, to není žití. Na Moravě se říká o líných lidech, že hnijí. A to v tomto případě platí doslova. Ale stejně tak není životem chaotické přebíhání od jedné nedokončené věci k druhé křečky v kolotoči nadopovanými kofeinem. A co si budeme nalhávat, Instagramový pohádkový život celebrit budí dojem, že každý si žije lépe a má ze života více, než já. Protože na fotkách každý prožívá to pravé ořechové, je na festivalu, párty, oslavě, má auto, milence, dovolenou, usměvavé děti v nažehleném nepoblitém oblečení, zatímco já trávím čas...
... Já trávím čas u dětí :-) mých krásně zapatlaných dětí, které pomáhají lopatkami naplnit kolečko pískem. Protože betonujeme. Je to super podívaná, to vám řeknu. Jsou umazané od zmrzliny, kterou před chvilkou sluply a nahaté běhají po zahradě. Asi bych to měla natáčet na mobil, abych měla na tento moment vzpomínku, až budou velké a budou v jednom kuse pryč. Ale nechce se mi na tento okamžik koukat přes displej telefonu... A stejně by to nebylo takové, jaké to je.
Co se dá vlastně říct jistě? Že čas nikdo nezastaví. A podle jedné studie (kde se ptali lidí v důchodovém věku na to, čeho litují) si lidé spíše postěžují na to, co neudělali. Že necestovali, že netrávili víc času s rodinou, že se nenaučili cizí jazyk, že nepřestali kouřit. Ukázalo se, že lidský mozek si jednodušeji vybaví ty činnosti, které jsme chtěli nebo začali, ale nedokončili. V Teorii velkého třesku jednou Leonard řešil se Sheldonem dilema svého vztahu na dálku a možného sexu s jinou ženou. Tehdy to řekl asi: "Až budu umírat a vybaví se mi věci z mèho života, nechci litovat, že jsem něco neudělal. XY (nevím, jak se ta holka jmenovala) bych zrovna udělal rád."
A tak je asi nejlepší žít. Podle mě. Žít občas okamžikem a nechat se strhnout vášní pro věc, která má smysl. Které věříme. A zároveň zpomalit a vychutnávat si čas bez pohledu na hodiny v přítomnosti našich milovaných. Kteří jsou naše všechno. I když jsou nahatí a od čokolády. Říct si, co kdy chceme dělat a nenechat se jen unášet životem. A klidně i při té příležitosti něco neprožít a o něco přijít- ale stále být sami sebou a nepropásnout vlastní život.
Děkuju vám, holčičky moje, že jste. Že jste takové paličaté, hlasité, svobodné, divoké a nezapomenutelně nevšední. Že jste naše. Že vás můžu mazlit, pusinkovat a lechtat. Žijte tak, abyste litovaly co nejméně. A chybujte si po svém. A z chyb se poučte a raději si po*erte věci po svém a ne podle toho, jak vám kdo radí.
Miluju vás
Komentáře
Okomentovat