Jak jsem zase jednou něco vzdala

Tento je jeden šuplíkový, z 24.8., konečně dokončený.

Tak jsme přestěhovaní. Dnešním dnem byly zahájeny vyklízecí práce na starém domě, který půjde brzy k zemi. Dneškem padly definitivně všechny mosty ke starému domu, zahradě, snům, které jsme v něm měli v plánu uskutečnit a všem možným budoucnostem, které nás tam mohly čekat. Bude se mi stýskat po několika rodinách, které nám byly léta nakloněny a neodsuzovaly nás podle povídaček roznášených drbnami. Děkuju Vám. Trochu smutná jsem se z nerozvážnosti vydala malovat sny a možné příběhy, které by se nám mohly udát v našem novém domě.

Když tak dáváme ke svému obrazu zahradu a dům a bereme zároveň ohledy na to, co bude pro nás dobré do budoucnosti, čas od času se zasním a představuju si. Muž by rád holkám postavil na rohu zahrady domeček na stromě a já si maluju ty holčičí dýchánky při koláčích a bonbónech. A pak zabrousím ke školním létům, až budou moc velké na domečky i dýchánky. Ale třeba nějaké tvoření by už padalo v úvahu. A mně by se vážně líbilo, kdybychom spolu trávily čas a současně dělaly něco hezkèho.

****
 Když jsem chodila já do základky, jednou za rok se pořádala dražba našich prací a stánkový prodej před školou za kulturního programu. Za utržené peníze jsme měli víc kreativních možností během výtvarné výchovy, jeli jsme na exkurze nebo mohli vyrazit na vzdálenější cíle výletů. A rodiče s příbuzenstvem viděli, že se při pracovkách nebo výtvarce nedloubeme v nose. Upřímně, moji rodiče na tyhle milníky v mém životě nebyli stavění, navíc modernizace pokročila a kdo ví, jestli se v těchto končinách v době za tři roky bude vůbec něco takového konat. Je legrační představa, že jsme rodiče a za pár let budou i pro nás třídní schůzky, besídky, hovory s paní ředitelkou o kázni a sprostých slovech (jsem realista, říkat hovno ji naučil táta) normálním jevem. Celkem jednoduše si vybavuju, jaký vítr jsem ze školy měla a je pro mě zvláštní, že za pár let se toho budeme účastnit, tentokrát jako rodiče.

Ohledně mojí budoucí kariéry (myšleno "kariéry") je zatím hodně mlhavo. Samozřejmě mě to, s ohledem na roky studia pedagogickéjo lycea, táhne k dětem a sociální oblasti. Nepříjemná zkušenost, kdy mi nedala lékařka souhlas k práci v družině, protože jsem se léčila v minulosti na psychiatrii kvůli sebevražedným sklonům, mi sice pocuchala sebevědomí, ale možná bych si uměla představit alespoň nějakou minimální spolupráci se školou, spíše než pípání zboží v supermarketu na kase. Svazovalo by mě být ten typ rodiče, co večer udělá s dětmi úkoly, jednou za pololetí zajde na schůzky, zaplatí obědy a výlety, napíše omluvenky, ale jinak s učitelem nekomunikuje, nezkouší pomoct, nenabídne se při organizování besídky nebo školní divadelní hry. Když jsem o tom mluvila s mužem, potěšil mě, protože tohle cítí stejně. Dokonce je ochotný nabídnout se, co by truhlář s nástavbou, jako pomocný dozor nebo konzultant při pracovních činnostech a práci se dřevem.
****

A tak jsem z obav a zvědavosti začala listovat stránkami mateřinky a základní školy, kam jednou nejspíš budou naše holky chodit. A povedlo se mi zavadit o rubriku Hledáme. Hledají družináře/družinářku. Řeknu vám, že pocit to byl smíšený, protože vedle mého nadšení ze stěhování na krásné místo, tu byl i vtíravý dojem, že jednou, až ze všeho holky budou mít rozum, budou mít kamarádky, kroužky, pubertu v dohledu a matku na háku, nebudou zrovna nadšené z představy, že by se se mnou ještě měly vidět ve škole. 

Nechci zkrátka dopadnout jako pan Dušek v Pupendu, kde jako fyzikář a ředitel tráví čas se svým synem, kterèho nechal po škole. Nebo řešit problém paní Holubové z Pelíšků, že na půdě školy už není mámou nebo tetou, ale paní učitelkou- "Saša" Dušek by mě opravil, soudružkou učitelkou. Ony se totiž ty dojmy z různých okruhů našich životů špatně oddělují. Vím to sama, protože mi skoro rok šéfovala v hotelu teta, vrchní hospodyně, u které jsem bydlela a se kterou jsem většinou jezdila do/z práce. Vypustit z hlavy (sice oprávněné) rady, jak co zefektivnit a udělat lépe, je z minuty na minutu opravdu těžké, když jste náturou spíše uzavřený uzlík nervů bez sebevědomí. A tak se nezřídka stávalo, že jsem cestou moc nemluvila, uvolnila jsem se až skoro u domu nebo až při večeři. Pro někoho je to jednoduché a pro druhé ne. Přestože na tu dobu teď vzpomínám s úsměvem, protože to byla jedna z mých prvních prací a byla jsem si s tetou blíž, neoplývala jsem těmito pocity každý večer po práci.

Dokázaly by to moje holky? Zuzi je mazlíček, ta se objímá, pusinkuje, chodí za ruku a pořád se na mě směje. Hlavně proto, že ta správná prsa mám já. Umím si představit, že by byla ráda, že se vidíme víc, i když je to ve škole. S Lůcou by to bylo horší. Protože je celá táta. Když po ní někdo něco chce, s čím ona úplně nesouhlasí, zasekne se. O to spíš neudělá nic. Ani já s ní nehnu. Táta možná, ale kolikrát i on pohořel. Má před sebou dlouhou cestu, kterou si prošel i její táta, který se zabejčí a dokáže vydupat z ničeho divy. Ten vzdor a tvrdohlavost je dar i trest zároveň. Občas se neubráním a zlobím se na ni za to. Zlobím se, protože jsem bezbranná. To ona musí chtít na sobě makat a zlepšovat se. A zatím je asi moc malá na to, aby to cítila jako tak velký problém, jaký vidím já. Že bychom se viděly ve škole, mezi lidmi a já jí nemohla dělat výjimky a prostě ji musela krotit v tom, jaká je- to by náš vztah asi dost poničilo. Zničilo by to mě.

Moje malá Lucinko, nejspíš budu ta trapná matka, která se bude kamarádit s učitelkama. A budu vědět, že něco flákáš, protože vím, že dokážeš mnohem víc, než si (dneska, za rok, za dva, za deset) umíš představit. Podědila jsi po tatínkovi talent, který (pokud ho ovládneš a  budeš trpělivě cvičit) tě může dostat v životě hodně daleko. Obávám se ale, že mě potřebuješ spíše jako mámu, ne jako mámu a současně jako autoritu ve škole, kde nás obě budou lidé sledovat, znát a posuzovat. Moc se bojím, že bych tím mezi námi pokazila moc věcí. A to nehodlám dopustit. Jsi pro mě důležitější, než moje pohodlí, moje knihy i práce, která by mě těšila. Jsi víc. A proto zase jednou něco vzdávám předem a bez boje. Protože za to stojíš. Miluju Tě, 
máma