Když jsem poprvé u Megaknih zahlédla mimořádnou nabídku přečíst si knihu s dětskou ilustrací na obálce, trochu jsem váhala. Ani ve své pubertě jsem nějakou young adult literaturu nevyhledávala, spíše jsem honila povinnou četbu do školy. Ale říkala jsem si, že jednou moje děti mohou opustit pohádky s klasickou zápletkou a vyzkoušet pohádky, které budou spíše odpovídat jejich věku, kde se neprohánějí roztomilé holčičky s košíkem lesem bez pořádné sekery, kterou vyrobili trpaslíci, protože se lesem toulají vlkodlaci a skřeti na vlcích. Chápete, prostě něco o level výš nad klasikou, kterou budou potřebovat znát k maturitě a do čtenářského deníku. A tak jsem do toho šla.
Každý puberťák asi chce trochu od obojího. Aby se v hlavní postavě poznal, takže by měla být obyčejná, možná trochu rozpolcená, ale zároveň být v něčem výjimečná. To je asi i ten důvod, proč tolik holčiček chce být jako Elza Arendelská, ačkoli očima dospěláka za sebe prohlašuji, že nevidím štěstí v bytí zakomplexovanou holčičkou bez kamarádů, vyděšenou z konfrontací a kontaktu, i kdybych nakrásně dokázala dělat ledové baráky až do nebe s klouzavou podlahou a schodištěm, protože bych měla často namlácenou pánev. Ale znáte to, děti... Takže tu tentokrát máme Sofii, která je chytrá, zvídavá a nikdo se s ní překvapivě nechce kamarádit, protože je až moc chytrá. Nejsem si úplně jistá, jestli je to správně, ale já jsem dospělák, můj názor není priorita. A Sofie neumí postavit ledový palác, ale křičí jí v hlavě myšlenky vaše, sousedů, lidí v nákupním centru a dalších lidí všude, kde se ocitne. Sofii proto od pěti let trápí bolesti hlavy. Sofii trochu začínám chápat, protože dvě děti, které nezavřou pusu jak je den dlouhý a informují o nejjednodušších věcech tak dlouho, dokud je neodsouhlasíte, je taky celkem nápor. Sofii je ale 12 a má jen mladší sestru pro zkušenosti s tím, co hlasivky dětí k neutahání dovedou. Jednoho dne se při exkurzi k ní připojí kluk, kterého nezná, který se jí hodně vyptává a který přijde s celkem zábavnou teorií, že není tak docela člověkem, ale elfem. On i ona. A navíc ji celých 12 let potají hledají. Tím se tedy hodně vysvětlí, ale také to znamená jedno- nemůžete 24 hodin denně fungovat na střídačku ve světě lidí i elfů a riskovat, že se všechno provalí. Tedy rozhodnutí, které si přeje dělat každý dvanáctiletý, že jo.
Jaké to rozhodnutí bylo, je celkem předvídatelné, jinak by byla kniha mnohem tenčí a děj by se nikam neposunul. Co je ale mnohem mrzutější, jsou pocity, které v novém světě zažívala. Z moc chytré neoblíbené holky ve světě lidí to dotáhla na divnou, ne příliš oblíbenou elfku. Fyzika tady funguje jinak. Zvířata vypadají jinak. Atlantida a jiná ztracená města jsou lidem nedostupná, ale stále živá. Životní úroveň je jiná. Dostala se do školy pro nadané elfy, ale to, co ve světě lidí stačilo, tady nestačí. Aby toho nebylo málo, ujme se jí dobrovolně významná rodina, která roky oplakává ztrátu vlastní dcery, ale cesta je to bolavá a trnitá. O to spíš, když Sofie odhaluje tajemství svého původu. A klidu a pohodě nepomůže ani to, že mohutné neuhasitelné požáry ohrožují její bývalé město a vše nasvědčuje, že to nejsou náhodná vzplanutí.
Takže vše, co si dospívající nepochopený a vzdorovitý puberťák chce vykompenzovat a vysnít jinde. Konec je otevřený a podle všeho další díl má našlápnuto k dobré zápletce. Takže i já, ačkoli jsem z knih pro mládež přečetla všeho všudy jen řadu Stmívání a téměř dočetla (až na poslední díl) Eragona a Pána ledové zahrady, jsem zvědavá, jak si 13ti letá elfka Sofie povede při poznávání sebe samé, svých hranic i tajemství svého vzniku. Takže ano, děti moje, máte ji v knihovně připravenou na vhodnější dobu. Rozumět jí budete, všechno se tam vysvětluje už jen proto, že je to nové pro Sofii, tedy se nebudete cítit jako blbci a zarážet vás bude maximálně množství jmen a rodin elfů, kde jsou někteří přátelé nebo se naopak někdo nekamarádí. Ale jinak snadné a srozumitelné, popsané do detailů.
Jaké to rozhodnutí bylo, je celkem předvídatelné, jinak by byla kniha mnohem tenčí a děj by se nikam neposunul. Co je ale mnohem mrzutější, jsou pocity, které v novém světě zažívala. Z moc chytré neoblíbené holky ve světě lidí to dotáhla na divnou, ne příliš oblíbenou elfku. Fyzika tady funguje jinak. Zvířata vypadají jinak. Atlantida a jiná ztracená města jsou lidem nedostupná, ale stále živá. Životní úroveň je jiná. Dostala se do školy pro nadané elfy, ale to, co ve světě lidí stačilo, tady nestačí. Aby toho nebylo málo, ujme se jí dobrovolně významná rodina, která roky oplakává ztrátu vlastní dcery, ale cesta je to bolavá a trnitá. O to spíš, když Sofie odhaluje tajemství svého původu. A klidu a pohodě nepomůže ani to, že mohutné neuhasitelné požáry ohrožují její bývalé město a vše nasvědčuje, že to nejsou náhodná vzplanutí.
Takže vše, co si dospívající nepochopený a vzdorovitý puberťák chce vykompenzovat a vysnít jinde. Konec je otevřený a podle všeho další díl má našlápnuto k dobré zápletce. Takže i já, ačkoli jsem z knih pro mládež přečetla všeho všudy jen řadu Stmívání a téměř dočetla (až na poslední díl) Eragona a Pána ledové zahrady, jsem zvědavá, jak si 13ti letá elfka Sofie povede při poznávání sebe samé, svých hranic i tajemství svého vzniku. Takže ano, děti moje, máte ji v knihovně připravenou na vhodnější dobu. Rozumět jí budete, všechno se tam vysvětluje už jen proto, že je to nové pro Sofii, tedy se nebudete cítit jako blbci a zarážet vás bude maximálně množství jmen a rodin elfů, kde jsou někteří přátelé nebo se naopak někdo nekamarádí. Ale jinak snadné a srozumitelné, popsané do detailů.
Takže děkuju, Megaknihy, za příležitost a nabídku, ráda jsem si početla :-) a vy si můžete za dobrou cenu počíst taky.
Nebudu zastírat, že nejsem v dobrém rozpoložení. Tento článek píšu po dlouhé odmlce a zpětně, už dlouho jsem nic nepřečetla. Přestala jsem číst a ačkoli jsou tituly, které mě lákají, obávám se, že ani po jejich koupi bych se neodhodlala je otevřít. A přestala jsem i psát, protože moje myšlenky a pocity mi nepřijdou vhodné ke zveřejnění. Proto na rovinu říkám, že toto je poslední zveřejněný článek blogu, který jsem začala psát před narozením první dcery a byla jsem sama doma s plnou hlavou myšlenek. Dnes jej (dočasně) opouštím, s plnou hlavou myšlenek, které nechci v hlavě a už vůbec je nehodlám vytahovat na světlo. Ale myšlenky a slova zde zůstanou.
Děkuji
Komentáře
Okomentovat