Kniha a kočka jako léčba bolavé duše

Tak dlouho jsem si říkala, že jsem nanic, až jsem to nakonec začala brát vážně. Nepochybovala jsem o tom ani trochu. A ani výrok Siriuse Blacka mi nepomohl dívat se na sebe jinak. Vždyť všechno nasvědčuje tomu, jak mizerný člověk jsem.

V minulém roce jsme prošli po sedmi letech manželskou krizí a já bych opravdu ráda dělala, že jsem byla většinu roku vyšinutá a mimo sebe. Ublížila jsem muži, pár lidem kolem sebe a hlavně hodně moc sama sobě. A protože já nejsem splachovací, dodnes si vyžírám veškeré následky se vší parádou. Také jsem získala cennou lekci od přítele, který vyslechl mou dávnou minulost a přesto mě měl rád, taktéž bez obav svěřil svou minulost mně a setkal se se stejným pochopením a přátelství se zdálo být pevné a plné důvěry, ale jakmile jsem mu svěřila momentální situaci a moje obavy, jeho odpověď obsahovala v první části ujištění, že mě nesoudí, hned však taktéž informaci, že jde o můj vlastní boj a snad by bývalo lepší, kdybych mu neřekla nic. Navzdory opakované lavině ujištění ale poznám podle pohledu i odtažitosti, že jsem už dávno odsouzena a tak sice pochopená minulost nemusí nikoho kromě mě bolet a strašit, ale ve chvíli, kdy se bojím a chápavého přítele potřebuji, mě nepodrží a co hůř, lže. Rozdělilo nás to a byla to další rána. Kromě přátelství a lidmi, pro které nejsem dost dobrá, vychovaná, morální, silná, odhodlaná a při penězích (ano, jeden se mi začal ozývat zásadně jen kvůli penězům), jsem až došla k názoru, že vlastně bych neměla chtít mít přátele, kterým bych se mohla se svou ostudnou minulostí a bolavou současností svěřit. Protože asi devastuju slušný lidi, nebo co. Nevím, jestli šlo o nějaké podvědomé pokusy se trestat nebo jen bylo v mojí hlavě příliš myšlenek, přestala jsem číst. Neměla jsem radost, chuť se o cokoli zajímat a bylo mi víc než jasné, že poslední záliba, kterou jsem si z předmateřského období držela jako mentální berličku, mi bude snad jednou první pomocí k návratu do mentální pohody. Jednou, až nebudu mít chuť se praštit do hlavy a vypnout tak stereo monolog o tom, jak na houby jsem.

Jako první mi pomohla opravdu kniha. Setkala jsem se s ní v Choceradské knihobudce na nádraží, když jsem odvedla Lucii do školky. Jmenovala se pozitivně a tak mile. Ustláno na růžích a pod nebesy. Jen jsem ji bezmyšlenkovitě prolistovala a dala ji do batohu. Číst jsem začala až po dvou týdnech. A bylo to pěkné čtení plné sentimentálního vzpomínání o životě na Malé Straně ve velmi starém domě. Těšilo mě to a opravdu se mi pomaličku vracela chuť být. 

Ustláno na růžích a pod nebesy- 

Jindřiška Smetanová

Cestou do práce jsem jednou zahlédla v příkopu u silnice dvě oči. Byl večer, čekala mě noční. Kočka se jen přikrčila a zasyčela, protože máme v práci i jídlo, nemohla bych ji s sebou přinést. Očividně se ale nehodlala nikam vydat, takže jsem šla dál. V noci ale bylo pod nulou a já na ni myslela každou chvíli. Z práce mě vezla kolegyně autem a když světla auta posvítila ke krajnici, očka zasvítila znovu. Cestou ze školky jsem se rozhodla, že se prostě jen půjdeme podívat, jestli tam ještě je. Bylo to už skoro 22hodin od našeho prvního setkání a mohl ji někdo najít, ale stejně tak dobře tam mohla ještě být a já věděla, že nedokážu žít s vědomím, že jsem mohla někoho zachránit a neudělala to. Byla na jednom a tom stejném místě. Už nesyčela. Pokusila se zvednout, ale noha ji neunesla a spadla. Zvedla jsem ji a nesla domů, s Luckou u boku. Neříkám, že kočky nežijí venku, ale takové jsou dobře živené, pohyblivé a jsou v pohodě. Tato se klepala a za skoro den se nepohnula z místa. Muži jsem ve dveřích řekla, že vím, že jsme teď trochu bídně s penězi a veterináře si nemůžeme dovolit, ale prostě ji nenechám umrznout. A on s úsměvem dodal, že na kočku myslel od té chvíle, když jsem o ní poprvé po práci mluvila. A že jsme sice chtěli holkám časem pořídit zvířátko, ale nečekal, že to bude tak brzo. Dostala větší krabici, ve které nám nedávno přišly dvě krabice od bot, deku a lavor s pískem, misku s vodou a ráno i granule. V den, kdy jsem ji přinesla, měla svátek Milena, o den dřív Zdeněk. Muž se ale přiklonil spíše ke Zdeňkovi, takže máme kočku Zdeněčka.

Zuzanka a Zdéňa

Víte, až díky kočce mi došlo to o dobrých lidech a Smrtijedech. Nikde není napsáno, že budu vždy jen zlá, podlá. A nenamlouvám si, že by mě milovala nebo by se rozhodla přetrpět ten hluk od holek jen proto, že by se jí nikdo neujal a ona zůstala sama bez svého pohodlí. Ale bohatě mi stačí, že tu s námi je a přede, když mě vidí. A tak teď čtu druhou knihu od té doby, co jsem přestala číst. A tak mi kočka překvapivě pomohla znovu, neúmyslně, když jsem si při nedávné cestě koupila další knihu- Chovejte se jako kočka.