"Kdo by to nechtěl?!"

Když někdo říká, že to nechce a nepotřebuje za svoje úsilí, dřinu, čas a emoce ocenění a přitom "Kdo by to, sakra, nechtěl?!"

Několik dnů nazpět jsem během volné chvilky stihla opakování několik let staré Všechnopárty, kde měl Šíp vedle sebe Aňu Geislerovou. K ní mám celkem zvláštní vztah, protože mě štve. Štve mě, že je to jedna z nejobsazovanějších hereček u nás a vyskočí na mě z každého druhého filmu. A taky mě štve proto, že v některých rolích je mrcha. Taková mrcha, až jí to věřím. Takže je vlastně dobrá, dokonce dost dobrá. Proto bych jí měla blahopřát a fandit. Ačkoli mě ona i její sestry v rozhovorech štvou tím věčným opakováním, kdo jsou jejich rodiče a že se u nich scházeli bohémové z širokého okolí a proto si mohly dovolit být na volné bohémské noze jako oni. Takže mě vlastně štvalo a těšilo zároveň, když jsem ji v televizi viděla. Zase.

---

Několikrát se zasnila o dětství, o tom, jak začínala s herectvím a potom se rozpovídala o tom, že vedle ní sedí dva uznávaní lidé ve svém oboru, kteří dosáhli vysokých ocenění a úspěchů. A že mají vlastně všichni velké štěstí, že mohou dělat v životě to, co je naplňuje a přesahuje. A když náhodou vidí udílení cen pro kolegy herce, nevěří těm, co říkají, že o žádnou cenu nestojí. Vždyť to přece nejde! Vždyť by ani sportovci nedokázali do svojí práce dát maximum, kdyby jim nešlo o tu zlatou placku se stuhou nebo salátovou mísu. Vždyť ta cena a vyhlídka na to, že je na dosah, je strašným motorem a zdrojem síly k lepším výkonům.

Jak jsem říkala, Aňu ráda mám i nemám. A rozhodně nevěřím všemu, co se o ní říká a jen něčemu, co říká. Proto i tato myšlenka, že "falešná skromnost" je opravdu falešná (a "Kdo by to nechtěl?!"), mě přinutila trochu myslet.

Věřím, že když někdo někoho zachrání z řeky nebo hořícího auta, opravdu poslední, na co v tu chvíli myslel, bylo, že dostane plaketu od starosty, cenu Michala Velíška nebo cokoli od jiného orgánu a organizace. Stejně jako mám smíšené pocity, když někdo tuto cenu získá za cenu vlastního života, převezmou ji pozůstalí, kterým ale tato cena milovaného člověka nevrátí. A třeba by byli (sobecky) mnohem raději, kdyby tehdy byl víc posera, ale živý. Ale to sama posoudit nemůžu, to musí každý sám.

Říkám si, že asi záleží na každém člověku. A na tom, v jaké úrovni chce co dělat. U dětí by bylo třeba hloupé motivovat je k vyhrávání cen a turnajů, kdyby se jednalo třeba o dobrovolné hasiče. Tam jsou mnohem důležitější věci, než to, jestli jejich tým první trefil terč proudem vody a získali za to ocenění na zeď. To žádné požáry samo o sobě neuhasí, ani nezmění chuť vyhrávat na chuť pomáhat. Pokud jde o vyhrávání a ctižádost, je mnohem lepší atletika, než hasičství...

Celkově u sportů jsou přece dispozice pro sebevědomé jedince a týmy ideální. Žene vás dopředu vaše ego, ego parťáka vedle vás nebo týdny a týdny dřiny, potu a slz. Na závodech jsou plné tribuny a někde tam určitě sedí ti, kteří vás milují a podporují roky. Nebo se alespoň koukají na přímý přenos, pokud se zrovna potíte někde jinde, než na rodné hroudě. Ta energie z publika musí být magická, říkám si, že to člověka musí vybičovat a hnát do cíle úplně samo. A ještě ta vyhlídka, že když ještě o trochu víc zaberu, dostanu to, co bude už navždycky moje a co jednou budu moci ukázat svým dětem a co mi bude vždy připomínat.... Připomínat co? Že jsem dřela, trénovala, byla fakt dobrá a měla kolem sebe i fakt dobré lidi a nepodělala jsem se, když jsem tu medaili měla na dosah, ale sáhla po ní a nepustila ji.

No jo, ale to je sport. Takové herectví musí být přece něco jiného. To je zábava intelektuálů a vyšší třídy. Nebo ne? A samotní herci jsou sami o sobě vyšší třídou. Nebo se mýlím? Mám sama několik oblíbenců, které sleduji opravdu ráda. A ačkoli by to ti lidé nikdy o sobě neřekli, zaslouží si podle mě ty plakety a sošky, které za svoji práci dostali. A které mají na poličkách a které přebírají na galavečerech v naškrobených košilích a krásných šatech. Mě je vlastně fuk, jestli se tak naparádili kvůli tomu, že se ta garderóba čeká, nebo jestli přišli, aby podpořili své kolegy a vyjádřili jim obdiv. Jedna velká tribuna- jen ne fanoušků v pohodlných kalhotách a s párkem v rohlíku v ruce. Tito mají mnohem lepší vzezření a při děkovačkách "cenu vůbec nečekali".

Nemůžu nikoho obvinit z klamání sebe samého nebo fanoušků, skromnosti falešné nebo upřímné- ale podle mě něco na tom, co Aňa tehdy řekla, je. Pokud něco dělám, miluji to a nedokážu bez toho být, ba dokonce za to beru plat a vnímám to svým způsobem jako svoje poslání, co zde mám na světě zanechat- proč si nepřiznat, že "doprčič, chci tu sošku a chci si ji vzít na tom pódiu, kam se vydrápu v úžasných šatech a kam jsem se nechala načesat"?! Když víte, že na něčem opravdu hodně dřete, trénujete pro roli, sháníte si materiály, abyste se postavě přiblížili a zároveň jí dali kus ze sebe, na place vás žene energie vaše a vašich parťáků, kteří cítí stejné zaujetí jako vy sami a když je po všem a lidé vám tleskají, protože jste byli, sakra, dobří- proč si nepřiznat, že to za tu sošku stálo? A že vlastně chci něco tak úžasně vzrušujícího zažívat znovu a znovu a další rok znovu? Jo, přeji štěstí i kolegům, ale je v tomto ohledu herectví opravdu o moc jiné než sport?