Faun

"Máš to dobře, až na příklady s odčítáním. Ukaž mi, jak to počítáš?" Prý normálně přece. Jak jinak. "Pojď, spočítáme tohle spolu." I přes námitky, že to má přece dobře, s nechutí čte příklad. Tři sta padesát jedna mínus dvě stě šedesát jedna rovná se sto deset. "Jedna mínus jedna je nula. Šest mínus pět je jedna." "Co kdyby sis představila ta dvě čísla zapsaná při odčítání pod sebou? Nebo si je napíšeme na speciální papír pod sebe, jestli se ti to tak bude lépe počítat a jednodušeji to uvidíš. Protože tak, jak jsi to počítala teď, je máš obráceně a proto špatně." "Nemám, je to dobře." "Zkus se zeptat jinak. Místo konstatování, že jedna mínus jedna je nula, zkus otázku z odčítání pod sebou a zeptej se A kolik je. Protože pak zjistíš to, co zatím nevidíš. Jedna mínus jedna je je sice nula, ale otázka šest a kolik je patnáct ti nedovolí udělat chybu a napsat tam jedničku." "Mě ale nebaví ptát se A kolik je." Až při kont...

Tento blog jsem během první mateřské začala psát pro sebe a pro své dcery. Aby měly šanci číst zde zapsaná slova a slyšely je pronesená mým hlasem zakotveným hluboko ve vzpomínkách, až tu nebudu. A dnes ráno se k tomuto psaní vracím. Pro své dcery, které si svoji babičku nepamatují. Lucii byly dva roky, když ji viděla naposledy a Zuzanu moje máma nikdy neviděla jinak, než na fotkách. Vždycky to bylo jen další jméno v úkolu do Prvouky a rodinného stromu, nicneříkající, neosobní. Prostě Alexandra L.  -------- Včera jsem narazila na zprávu, která mi spadla do spamu. V hlavě mi zůstalo to nejdůležitější: hledá tě Bohouš L., potřebuje tvůj kontakt, v záležitosti, kterou ti musí podle zákona oznámit. Dělá se mi lehce mdlo, protože vím, co by mi měl otčím podle zákona oznamovat a moc variant k výběru opravdu není. Nemám na něho číslo, po všech letech si ho nepamatuji. Vytáčím tedy to jediné, co znám zpaměti a volám na mámin telefon. A po chvilce čekání hovor Bohouš přijímá.  ***** Ma...

Ta klišé o tom, jak se i každá maličkost počítá, mi jednu dobu lezla krkem. Byla jsem mladá, hledala práci a neměla čas na hlouposti. A na druhou stranu jsem toho času měla moc, toho času, kdy jsem se na sebe zlobila, že mi věci nevycházejí podle plánu. Vlastně, nevyznala jsem se sama v sobě. Nějakou dobu předtím jsem se ve zlém rozešla s kamarádem, který měl ve všem jasno. Který si v sedmnácti založil důchodové spoření. Který věděl, jakou holku pro život chce i kolik dětí. Děsilo mě to, protože já takový plán neměla. Na jednu stranu mi připadalo rozumné ho mít a zlobilo mě, že ho nemám. Že nemám nejmenší představu, co budu dělat za zaměstnání, jakého chci muže a už vůbec jsem si nebyla jistá dětmi a jejich počtem. Víte přece, jaké to je, když se cítíte dospělí na to, abyste vyletěli ze školy a začali vykonávat nějakou placenou činnost, ale ani ve snu nevíte, co teď, že? Být dost dospělá na to, abych si taky udělala nějaký plán, protože je přece známkou dospělosti mít plán ...

Stejně je zvláštní, jak se lidé a život v páru mění. Vlastně o tom přemýšlím víc teprve pár dnů, od momentu, kdy jsem napsala příteli, se kterým jsem dlouho nebyla v kontaktu. Naše životy se během odmlky změnily, on se čerstvě oženil a já čerstvě vystřízlivěla (ale ne z manželství, nebojte, tam iluze nemám už dávno). A žena filmového kritika to také neměla (a jistě nemá ani teď) lehké. Sice vrána k vráně sedá, ale protiklady se přitahují. Sice nás v páru spojují city, zážitky a podobný pohled na (pro nás) důležité věci, ale protože (naštěstí) nejsme stejní, někdo je v páru prostě ten výřečnější, manuálně zručný, chytřejší, vtipnější, svobodomyslný, nebo naopak mlčenlivý, trochu nešikovný, střelenější, podivínský, upnutý, přemýšlivější a další ty věci, které úplně nemusíme chápat, ale prostě je bereme jako součást toho celého balíčku, které má jeho/její osoba a svým způsobem je milujeme, i když je neumíme úplně pochopit, uchopit a někdy nás prostě štvou. Ale protože se miluj...

.... Protože mít doma dvě nevybouřené divošky je k zbláznění. Včera jsem měla snad po dvou měsících denní a večer jsem vytuhla po čtení pohádky v Lůcině posteli už v půl deváté. Prý slezla schodiště a "Máma u mě spinká, haha", probudila jsem se ve dvě, vytáhla zpod sebe brýle, slezla schody a po vypnutí televize se vmáčkla mezi muže a Zuzanu, která divoce máchala rukama. Probudila jsem se jako příliš naklepaný řízek, z postele se mi nechtělo. Celé to chození na 2-3 noční za sebou a pak den, dva volna do další směny, to mě zmáhá.  Naštěstí nemám školou povinné děti jako kolegyně a nemusím se/je učit dějepis, zeměpis, nebo snad dodělávat úkoly, které je potřeba na poslední chvíli poslat učitelce. Na druhou stranu to Lucii chybí. Chybí jí děti ve třídě, jinè prostředí. Bývala jsem překvapená, když jsem ji vyzvedávala. Vynikala ve hrách na postřeh, všímavost, ačkoli doma není schopná najít kalhoty, které měla o den dřív na sobě a které nejsou ve špíně, ačkoli byly na ko...

Dovedete si vybavit svoje nejstarší vzpomínky? Jaké jsou? Vnímáte dojmy? Moje první vzpomínka je krátká, jen takový útržek. Ležela jsem v pohybujícím se prostoru, za zamlženými okny se míhala světla pouličních lamp, které šly vidět v nezamlženém podélném pruhu a vedle mě seděla máma. A nechtěla mi dovolit posadit se, když jsem se chtěla podívat ven. Byl mi rok a půl, když mě převážela sanitka do nemocnice kvůli zauzleným střevům. Můj muž si pamatuje prababičku sedící na lavičce před domem, ačkoli umřela, když mu byly tři roky. Kolik si toho budou pamatovat naše holky a jak silné jejich vzpomínky budou, to nedokážu posoudit. Ale rozhodně jsme kápli na bod, který si zapamatují určitě. V lehké návaznosti na minulý článek mohu s politováním konstatovat, že poznatky o tom, kdo koho v přírodě loví a co přesně znamená, když utopíte slepičku v bazénu, jsme rozšířili o strach. Protože dělník, kterému holky říkaly strejdo, obývající naši letní kuchyň, po několika dnech v nemocnici umře...