No jo, pohádky. Jakmile se ochladilo, začaly se moje divoženky více zdržovat u televize. Croodsovi, Coco, Rebelka i Na vlásku. Pohádky o síle a odvaze. Každý den alespoň jedna, povětšinou však dvě až tři. Chvilku se to vydržet dá, ale jedno vám řeknu: Je to záhul poslouchat známé věty pořád dokola. Samozřejmě můžete oponovat, že dnešní pohádky nejsou to, co bejvávaly ty staré a že "zlatý český krteček". Ale nechte být, nejsou úplně hloupé. Všímám si toho stále častěji.
Vlastně mě překvapuje, jak povedené některé moderní pohádky jsou. A jaké myšlenky hlásají. Už to není jen komerční Disney a princezny, kterè se zamilují na první pohled, smířeně čekají na vysvobození a trpělivě snáší útlak sester. Možná to jsou povídačky pro děti, ale "je v nich poučení", jak řekla rusovláska Merida mým holkám dneska ráno. Občas si říkám, jak strašně se některé věci podceňují. A nálepkují. Říkáváme si, jak známe svět a dětem necháváme báchorky před spaním na hezké sny. Pokud možno neškodné a krátkè, abychom u toho s nimi neseděli hodiny.
Třeba zrovna za Meridu jsem ráda. Protože nepochopení a nenaslouchání je v chaotické době častý jev. A není divné, když rodiče tlačí "v dobrém" ratolest do něčeho, na co se necítí a cítí se obě strany ve výsledku nepochopené a "právem" naštvané. Měla jsem to tak já, nejspíš čas od času i vy a není vyloučeno, že díky komunikačnímu šumu v pubertě budu špatná občas i pro svoje holky. "Chceš-li změnit osud Váš, zpřetrhaná pouta svaž!" Ještě že se nemůžu snězením koláčku proměnit v medvědici. Ale díky limitu dvou východů slunce, kdy by se stalo kouzlo trvalým, mi došlo jedno. Jak si říkáme, že na usmiřování a odpouštění máme času dost a nesnažíme se naslouchat a vyříkat si to, co nás bolí. Odmlčíme se a nebo i dokonce pár let spolu mluvíme, ale je tam takové divné studené cosi... a pak se sejdeme až nad rakví a to je na všechno povídání už pozdě.
****
Také mám pohádku, kterou si čas od času s oblibou pustím. Zuzi moc nebaví, protože je temnější, ale Lucinka se dívá se mnou, když Zuzinka usne. A přiznávám, že jsem jí sama přišla na chuť teprve nedávno. Zloba- královna černé magie je přepracovaná verze Disneyovy Šípkové Růženky. Ta líbivá jednoduše naivní pohádka o tom, jak je někdo hodný a někdo zlý, protože prostě "dělá bez důvodu zlé věci", tady dostává na frak.
Ukazuje, že se občas každý může nechat unést bolestí a bezprávím, kterého se mu dostane v hojné míře a udělá něco, co ho nakonec mrzí. A dojde mu až pozdě, že si vztek vylil na nesprávné oběti. Ta pasáž, při které slzím (tohle se od prvního těhotenství nezměnilo, dojímám se pořád) je asi zřejmá. Když selže pokus probudit Růženku polibkem prince, který ji jednou viděl a všem dojde, že láska na první pohled má daleko do pravé lásky. Ta je utužená časem, hovory, zážitky, úctou a starostlivostí. A může ji v sobě ukrývat i ten, kdo "za to všechno může". Kdyby Zloba nepřišla k Růženčině posteli (já vím, před chvílí jsem mluvila o scházení se nad rakví) a neotevřela se, ačkoli pozdě...
Mluvit, moje malé holčičky. Vím, že puberta bude náročná a sama se toho období bojím. Ale budu se ze všech sil snažit mluvit s vámi otevřeně a nebrat vás jako malá děcka. A neříkám, že nic asi nepodělám, ale i vy se mnou, prosím, mluvte. Nezavírejte přede mnou dveře a neříkejte, že vám nic není a že bych to nepochopila. Jsem tu pro vás, pořád, navždy.
Miluji Vás
Třeba zrovna za Meridu jsem ráda. Protože nepochopení a nenaslouchání je v chaotické době častý jev. A není divné, když rodiče tlačí "v dobrém" ratolest do něčeho, na co se necítí a cítí se obě strany ve výsledku nepochopené a "právem" naštvané. Měla jsem to tak já, nejspíš čas od času i vy a není vyloučeno, že díky komunikačnímu šumu v pubertě budu špatná občas i pro svoje holky. "Chceš-li změnit osud Váš, zpřetrhaná pouta svaž!" Ještě že se nemůžu snězením koláčku proměnit v medvědici. Ale díky limitu dvou východů slunce, kdy by se stalo kouzlo trvalým, mi došlo jedno. Jak si říkáme, že na usmiřování a odpouštění máme času dost a nesnažíme se naslouchat a vyříkat si to, co nás bolí. Odmlčíme se a nebo i dokonce pár let spolu mluvíme, ale je tam takové divné studené cosi... a pak se sejdeme až nad rakví a to je na všechno povídání už pozdě.
****
Také mám pohádku, kterou si čas od času s oblibou pustím. Zuzi moc nebaví, protože je temnější, ale Lucinka se dívá se mnou, když Zuzinka usne. A přiznávám, že jsem jí sama přišla na chuť teprve nedávno. Zloba- královna černé magie je přepracovaná verze Disneyovy Šípkové Růženky. Ta líbivá jednoduše naivní pohádka o tom, jak je někdo hodný a někdo zlý, protože prostě "dělá bez důvodu zlé věci", tady dostává na frak.
Ukazuje, že se občas každý může nechat unést bolestí a bezprávím, kterého se mu dostane v hojné míře a udělá něco, co ho nakonec mrzí. A dojde mu až pozdě, že si vztek vylil na nesprávné oběti. Ta pasáž, při které slzím (tohle se od prvního těhotenství nezměnilo, dojímám se pořád) je asi zřejmá. Když selže pokus probudit Růženku polibkem prince, který ji jednou viděl a všem dojde, že láska na první pohled má daleko do pravé lásky. Ta je utužená časem, hovory, zážitky, úctou a starostlivostí. A může ji v sobě ukrývat i ten, kdo "za to všechno může". Kdyby Zloba nepřišla k Růženčině posteli (já vím, před chvílí jsem mluvila o scházení se nad rakví) a neotevřela se, ačkoli pozdě...
Mluvit, moje malé holčičky. Vím, že puberta bude náročná a sama se toho období bojím. Ale budu se ze všech sil snažit mluvit s vámi otevřeně a nebrat vás jako malá děcka. A neříkám, že nic asi nepodělám, ale i vy se mnou, prosím, mluvte. Nezavírejte přede mnou dveře a neříkejte, že vám nic není a že bych to nepochopila. Jsem tu pro vás, pořád, navždy.
Miluji Vás
Komentáře
Okomentovat