Všimli jste si taky, jak jednoduše zaměňujeme pojmy a dojmy? Běháme, připravujeme, obstaráváme a platíme za něco, co organizujeme pro někoho, ale ve skutečnosti...
Jako já dneska. Měla jsem před sebou velkou výzvu a byla na ni sama. Kdybych byla o trochu větší flákač, mohla bych vlastně tvrdit, že i kdyby maličkosti pokulhávaly, zhostila jsem se všeho se ctí a bylo to vlastně celkem oukej. Podle toho, jak holky teď oddychují v postýlkách, soudím, že jim dnešek ještě dlouho zůstane v hlavě. A mně konec konců taky, protože přijít -během toho všeho betonování, rekonstruování a zateplování- s oslavou narozenin na staveništi, jakým naše zahrada místy je, a pozvat sousedovic Elišku s maminkou a sousedku Zuzku, byl super extra cool nápad, který je srovnatelný s výskokem z jedoucího auta.
Ale ano, začátek jsem zvládala na jedničku. Zařídila jsem a zaplatila dort, s dětmi ho vezla vlakem a takè ho neporušený donesla domů, zatím co mi mladší mazlivka seděla na druhé ruce a nožkami drtila bok. Nakoupila jsem balónky, pohoštění, dárky připravila na snadno dosažitelné místo a dokonce přemístila během krátké doby všechno nebezpečné nebo křehké, co by se mohlo rozbít. A tak skla ze sprchového kouta rozložená na trávníku doputovala do stanu, kde o víkendu spí dělník, železné tyče naopak zmizely ze svého stanoviště k pytlům s cementem, kde nikdo nemá co dělat. Běhala jsem, nosila, hrabala a zastřihávala jsem zanedbávané, zatím co se ratolesti tahaly o tablet a přehrávaly Peppinu a Lego friends, které taky zvládnou neuvěřitelné. Jak bych sama mohla překonat pětici puberťaček, to fakt nevím.
A tak přišel dnešek a s ním dojaté ráno. Jako rodiče to prostě prožíváme stejně uplakaně všichni, vidíme ty malé uzlíčky z porodnice stále před očima a najednou je to tak velké, šikovné a ukecané stvoření, bez kterého si už nedokážeme představit ani vteřinu. Co ale čert nechtěl, zjistila jsem, že sebelepší příprava je k ničemu, když prostě nefunguje spolupráce a nestojí jen na vás všechno, ba dokonce i dříve hodné děti skotačící s tabletem se rozhodnou jako na potvoru zkoušet, jak dlouho dojatá máma bude, když se začne hroutit jedna jistota za druhou. Nebudu lhát, ale během dvou hodin jsem se z nálady "pojďme oslavit jeden super milník dortem s kamarádkou", dostala k "na nějakou oslavu se vám můžu taky z vysoka..., když jste na mě takové".
Teď byste asi čekali přiznání, jak jsem přišla na to, že je hlavní být spolu a neřešit nějaké zbytečnosti jako úklid, dort, pimprlata kolem. Jak se všechno samo zalije sluncem, když si uvědomíme, na čem opravdu záleží. Hlavně zdůraznit, že to jde opravdu SAMO. Ale tentokrát ne. Došlo mi, při tom všem vztekání a pak i pláči, jak práce nekončila a děti mi ji jen přidělávaly, jak moc na tom odpoledni záleží mně. Ne kvůli vzpomínkám holek nebo drbům, které by snad pozvané sousedky po večerech mohly mít, kdykoli by si vzpomněly na ten debakl.
Za snahou o dobře zvládnutou oslavu jsem schovávala svůj strach. Protože si u nás ve starém domě nikdy nikdo nepřišel hrát. A já nikdy nepořádala oslavu, protože bylo vždycky všechno improvizované. Ani na narozeniny k nám nikdo cizí nepřišel. A ten malý drobeček si to stejně asi nebude pamatovat jinak než z fotek. A náš současný dům na to asi ještě není připravený, aby reprezentoval, aby hostil něco takového, kde by si mohla návštěva ublížit, protože stále stavíme. A... Jsem na to připravená já?! Ani nevím, kdy jsem měla naposledy návštěvu, která by nebyla součástí rodiny a já se musela snažit až tak moc být hostitelkou. Jistě, každý normální člověk snad přihlédne k tomu, že dům je obalený bílými deskami a proto na sluncem uschlé trávě také leží několik hrstí drobných kuliček, co se odrolily a nejdou zamést.
Abych to zkrátila, došlo mi sice ve výsledku to otřepané klišé, které jsem psala o několik odstavců výš. Protože návštěva se posadila na zaprášené židle, vypila si o trochu víc oslazenou kávu a moje oslavující dračice se ne příliš ochotně dělila s Eliškou o hračky, kterých si normálně moc nevšímá. Děvčata běhala, klouzala z vysoké klouzačky a lezla do stanu, co je jako růžový hrad. A ovšem nadšení vzbudila velká hromada písku, která vyhlíží další betonování a zatím se stala jen horou, kterou bosá dítka zdolávala až na vrchol a plnila kyblíky, kterých máme všude haldy. Ale i přes tento výsledek ležím v posteli, ťukám tyto řádky a je mi smutno. Protože jsem tímto testem prošla snad jen díky schovívavosti návštěvnic.
Ne, stále se necítím připravená. Na oslavy, organizování, návštěvy, které by si zasloužily lepší servis a upravenější zahradu. Nejsem připravená jako tento dům, který je s odcházejícím létem stále v procesu renovace. A čas letí a je víc než zřejmé, že máme zpoždění. A dost možná ho mám i já a proto se děsím dalších narozeninových párty, kdy už budou mít holky rozum a budou dost možná čekat od mámy víc než dosud. A třeba se budou stydět za neschopnou matku, která pokazí, na co sáhne.
Pokud jsem si ale z dneška něco dobrého vzala, je to potvrzení myšlenky, kterou jsem sama sobě slíbila, až budou holky dost velké na oslavy s mámou. Totiž vyhradit si den jen s jednou z nich. Být prostě jen dvě, máma a dcera. Vydat se na výlet, tvořit nebo i třeba jen zajít na kafe a nakupovat. Prostě si jako dárek dát čas, kdy budeme jenom spolu. A já slibuju, že než do toho bodu dozrajeme, já a moje schopnosti se snad dorenovují jako náš dům se zahradou. Možná.
Jako já dneska. Měla jsem před sebou velkou výzvu a byla na ni sama. Kdybych byla o trochu větší flákač, mohla bych vlastně tvrdit, že i kdyby maličkosti pokulhávaly, zhostila jsem se všeho se ctí a bylo to vlastně celkem oukej. Podle toho, jak holky teď oddychují v postýlkách, soudím, že jim dnešek ještě dlouho zůstane v hlavě. A mně konec konců taky, protože přijít -během toho všeho betonování, rekonstruování a zateplování- s oslavou narozenin na staveništi, jakým naše zahrada místy je, a pozvat sousedovic Elišku s maminkou a sousedku Zuzku, byl super extra cool nápad, který je srovnatelný s výskokem z jedoucího auta.
Ale ano, začátek jsem zvládala na jedničku. Zařídila jsem a zaplatila dort, s dětmi ho vezla vlakem a takè ho neporušený donesla domů, zatím co mi mladší mazlivka seděla na druhé ruce a nožkami drtila bok. Nakoupila jsem balónky, pohoštění, dárky připravila na snadno dosažitelné místo a dokonce přemístila během krátké doby všechno nebezpečné nebo křehké, co by se mohlo rozbít. A tak skla ze sprchového kouta rozložená na trávníku doputovala do stanu, kde o víkendu spí dělník, železné tyče naopak zmizely ze svého stanoviště k pytlům s cementem, kde nikdo nemá co dělat. Běhala jsem, nosila, hrabala a zastřihávala jsem zanedbávané, zatím co se ratolesti tahaly o tablet a přehrávaly Peppinu a Lego friends, které taky zvládnou neuvěřitelné. Jak bych sama mohla překonat pětici puberťaček, to fakt nevím.
A tak přišel dnešek a s ním dojaté ráno. Jako rodiče to prostě prožíváme stejně uplakaně všichni, vidíme ty malé uzlíčky z porodnice stále před očima a najednou je to tak velké, šikovné a ukecané stvoření, bez kterého si už nedokážeme představit ani vteřinu. Co ale čert nechtěl, zjistila jsem, že sebelepší příprava je k ničemu, když prostě nefunguje spolupráce a nestojí jen na vás všechno, ba dokonce i dříve hodné děti skotačící s tabletem se rozhodnou jako na potvoru zkoušet, jak dlouho dojatá máma bude, když se začne hroutit jedna jistota za druhou. Nebudu lhát, ale během dvou hodin jsem se z nálady "pojďme oslavit jeden super milník dortem s kamarádkou", dostala k "na nějakou oslavu se vám můžu taky z vysoka..., když jste na mě takové".
Teď byste asi čekali přiznání, jak jsem přišla na to, že je hlavní být spolu a neřešit nějaké zbytečnosti jako úklid, dort, pimprlata kolem. Jak se všechno samo zalije sluncem, když si uvědomíme, na čem opravdu záleží. Hlavně zdůraznit, že to jde opravdu SAMO. Ale tentokrát ne. Došlo mi, při tom všem vztekání a pak i pláči, jak práce nekončila a děti mi ji jen přidělávaly, jak moc na tom odpoledni záleží mně. Ne kvůli vzpomínkám holek nebo drbům, které by snad pozvané sousedky po večerech mohly mít, kdykoli by si vzpomněly na ten debakl.
Za snahou o dobře zvládnutou oslavu jsem schovávala svůj strach. Protože si u nás ve starém domě nikdy nikdo nepřišel hrát. A já nikdy nepořádala oslavu, protože bylo vždycky všechno improvizované. Ani na narozeniny k nám nikdo cizí nepřišel. A ten malý drobeček si to stejně asi nebude pamatovat jinak než z fotek. A náš současný dům na to asi ještě není připravený, aby reprezentoval, aby hostil něco takového, kde by si mohla návštěva ublížit, protože stále stavíme. A... Jsem na to připravená já?! Ani nevím, kdy jsem měla naposledy návštěvu, která by nebyla součástí rodiny a já se musela snažit až tak moc být hostitelkou. Jistě, každý normální člověk snad přihlédne k tomu, že dům je obalený bílými deskami a proto na sluncem uschlé trávě také leží několik hrstí drobných kuliček, co se odrolily a nejdou zamést.
Abych to zkrátila, došlo mi sice ve výsledku to otřepané klišé, které jsem psala o několik odstavců výš. Protože návštěva se posadila na zaprášené židle, vypila si o trochu víc oslazenou kávu a moje oslavující dračice se ne příliš ochotně dělila s Eliškou o hračky, kterých si normálně moc nevšímá. Děvčata běhala, klouzala z vysoké klouzačky a lezla do stanu, co je jako růžový hrad. A ovšem nadšení vzbudila velká hromada písku, která vyhlíží další betonování a zatím se stala jen horou, kterou bosá dítka zdolávala až na vrchol a plnila kyblíky, kterých máme všude haldy. Ale i přes tento výsledek ležím v posteli, ťukám tyto řádky a je mi smutno. Protože jsem tímto testem prošla snad jen díky schovívavosti návštěvnic.
Ne, stále se necítím připravená. Na oslavy, organizování, návštěvy, které by si zasloužily lepší servis a upravenější zahradu. Nejsem připravená jako tento dům, který je s odcházejícím létem stále v procesu renovace. A čas letí a je víc než zřejmé, že máme zpoždění. A dost možná ho mám i já a proto se děsím dalších narozeninových párty, kdy už budou mít holky rozum a budou dost možná čekat od mámy víc než dosud. A třeba se budou stydět za neschopnou matku, která pokazí, na co sáhne.
Pokud jsem si ale z dneška něco dobrého vzala, je to potvrzení myšlenky, kterou jsem sama sobě slíbila, až budou holky dost velké na oslavy s mámou. Totiž vyhradit si den jen s jednou z nich. Být prostě jen dvě, máma a dcera. Vydat se na výlet, tvořit nebo i třeba jen zajít na kafe a nakupovat. Prostě si jako dárek dát čas, kdy budeme jenom spolu. A já slibuju, že než do toho bodu dozrajeme, já a moje schopnosti se snad dorenovují jako náš dům se zahradou. Možná.
Komentáře
Okomentovat