V pracovním životě kolikrát dokážete překonávat nesnáze, nevidět mouchy, které vám radost mohou kazit a cítíte se přesto dobře. I já oprášila tuto svoji pracovní kartotéku a přidala si novou složku, novou práci. A snažila jsem se v krátkém čase najít to pravé ořechové, po čem bych se necítila jako špinavé ponožky a s moudrem: "Pondělky jsou v pohodě, to váš život je na hovno" jsem sáhla po této výzvě. A všechno by asi bylo zalité sluncem, kdyby se nejednalo o...
Bezpečnostní agenturu a ostrahu v obchodě. Jsem "šlapka". Blatfusák. Sleduju, jestli si lidi nestrkají věci pod bundu, kontroluju tašky a koše pod kočárky, jestli všichni všechno vykládají na pás u kasy, jestli a co rozpískalo rám dveří. A jsem placená za to, že budu volat policii a nebudu skákat lupiči na zbraň. Předevčírem jsem volala policii poprvé, už nejsem začátečnice-panna. Že jsem měla padla, o hlavu a pár kil méně než ten feťák, od kterého se prodavačky měly držet dál (to mi řekly až po jeho předání hlídce, samozřejmě), jsem v tu chvíli neřešila. Protože chci každou práci, co dělám, dělat dobře. Asi jsem trochu pedant. Na sebe. A myslím, že by děti neměly vyrůstat v tom, že se stačí sjet nebo opít, uvěřit, že dokážete lítat a jen proto nakráčet a bez zaplacení si něco brát.
Když jsem přišla domů, brečela jsem. Protože mi bylo před odchodem domů vyčteno, že se na to nevykašlu. Protože mám malý děti. A metr sedmdesát. A asi 65 kilo. A osmadvacet let. "To seš správná matka?!", říkali. Ptala jsem se muže, jestli dokáže žít s tím, že dělám, co dělám. On řekl jako na naší svatbě ano. A když jsem mu brečela do trika, řekl mi, že Lucince zkusil vysvětlit, co maminka dělá za práci. Že maminka kouká a hledá zloděje, co bere v obchodě věci a papání, volá policii a že je to moc statečná práce. A ona se na něho usmívala, když jí to říkal. Od té doby se prý musí dívat na Policii v akci, protože maminka je taky vidí v práci. Řeknu vám, cítila jsem se najednou jako superhrdina, milovaná. A taky mi řekl, že jestli nebudu víc splachovací, brzo vyhořím, protože si moc všechno beru.
Moji nadřízení byli potěšeni, že jsem se mimo službu zachovala, jak jsem se zachovala. O to nadšenější byli, když se můj "úspěch" opakoval o den později, včera, když ten samý člověk nakráčel do obchodu a před svědky, kasou a kamerami vypil na ex griotku. Připsali mi další "zdařený zákrok". Přitom jsem jenom zavolala hlídku, udržovala zákazníky dál, byla na telefonu s obsluhou kamery... A čekala. Představa, jak hrdá je moje dcera, že máma chytá zloděje, byla najednou pryč. Bylo to jiné, než předchozí večer. Moc lidí, moc rizik. Nebyla jsem s tím člověkem sama na ulici a nečekala bez svědků na měšťáky. A jedna prodavačka nahlas řekla: "teď by se tu hodil chlap!" Opět mě někdo soudil jen podle toho, jak vypadám, jaké mám pohlaví a že mám rodinu. Jo, i kdybych nakrásně byla dvoumetrový stokilový mužský, nemohla bych dělat nic víc, než jsem mohla dělat jako já ve svém těle a proporcích.
Nebudu lhát, byl to perný první týden v nové práci. A hodně lidí si nevšímá toho, co kdo může a co ne, ale soudí a odsuzuje. Já té prodavačce odpověděla, že "každý pracujem s tím materiálem, co je po ruce". A pak jsem se šla vybrečet mezi regály. Protože jsem máma, jsem ženská s metrem sedmdesát a pětašedesáti kily. A ani kdybych byla vzhledem "více způsobilá" vykonávat tuto práci, nezmohla bych nic víc. A tedy jsem udělala všechno správně. Pochválili mě jen nadřízení. A doma muž s dětmi. No, každej, holt, děláme s tím, co máme. A já mám super rodinu... A nevděčné prodavačky v práci.
P.S. Nemá někdo typ na školení a trénink asertivity? Potřebuju se naučit splachovat.
Bezpečnostní agenturu a ostrahu v obchodě. Jsem "šlapka". Blatfusák. Sleduju, jestli si lidi nestrkají věci pod bundu, kontroluju tašky a koše pod kočárky, jestli všichni všechno vykládají na pás u kasy, jestli a co rozpískalo rám dveří. A jsem placená za to, že budu volat policii a nebudu skákat lupiči na zbraň. Předevčírem jsem volala policii poprvé, už nejsem začátečnice-panna. Že jsem měla padla, o hlavu a pár kil méně než ten feťák, od kterého se prodavačky měly držet dál (to mi řekly až po jeho předání hlídce, samozřejmě), jsem v tu chvíli neřešila. Protože chci každou práci, co dělám, dělat dobře. Asi jsem trochu pedant. Na sebe. A myslím, že by děti neměly vyrůstat v tom, že se stačí sjet nebo opít, uvěřit, že dokážete lítat a jen proto nakráčet a bez zaplacení si něco brát.
Když jsem přišla domů, brečela jsem. Protože mi bylo před odchodem domů vyčteno, že se na to nevykašlu. Protože mám malý děti. A metr sedmdesát. A asi 65 kilo. A osmadvacet let. "To seš správná matka?!", říkali. Ptala jsem se muže, jestli dokáže žít s tím, že dělám, co dělám. On řekl jako na naší svatbě ano. A když jsem mu brečela do trika, řekl mi, že Lucince zkusil vysvětlit, co maminka dělá za práci. Že maminka kouká a hledá zloděje, co bere v obchodě věci a papání, volá policii a že je to moc statečná práce. A ona se na něho usmívala, když jí to říkal. Od té doby se prý musí dívat na Policii v akci, protože maminka je taky vidí v práci. Řeknu vám, cítila jsem se najednou jako superhrdina, milovaná. A taky mi řekl, že jestli nebudu víc splachovací, brzo vyhořím, protože si moc všechno beru.
Moji nadřízení byli potěšeni, že jsem se mimo službu zachovala, jak jsem se zachovala. O to nadšenější byli, když se můj "úspěch" opakoval o den později, včera, když ten samý člověk nakráčel do obchodu a před svědky, kasou a kamerami vypil na ex griotku. Připsali mi další "zdařený zákrok". Přitom jsem jenom zavolala hlídku, udržovala zákazníky dál, byla na telefonu s obsluhou kamery... A čekala. Představa, jak hrdá je moje dcera, že máma chytá zloděje, byla najednou pryč. Bylo to jiné, než předchozí večer. Moc lidí, moc rizik. Nebyla jsem s tím člověkem sama na ulici a nečekala bez svědků na měšťáky. A jedna prodavačka nahlas řekla: "teď by se tu hodil chlap!" Opět mě někdo soudil jen podle toho, jak vypadám, jaké mám pohlaví a že mám rodinu. Jo, i kdybych nakrásně byla dvoumetrový stokilový mužský, nemohla bych dělat nic víc, než jsem mohla dělat jako já ve svém těle a proporcích.
Nebudu lhát, byl to perný první týden v nové práci. A hodně lidí si nevšímá toho, co kdo může a co ne, ale soudí a odsuzuje. Já té prodavačce odpověděla, že "každý pracujem s tím materiálem, co je po ruce". A pak jsem se šla vybrečet mezi regály. Protože jsem máma, jsem ženská s metrem sedmdesát a pětašedesáti kily. A ani kdybych byla vzhledem "více způsobilá" vykonávat tuto práci, nezmohla bych nic víc. A tedy jsem udělala všechno správně. Pochválili mě jen nadřízení. A doma muž s dětmi. No, každej, holt, děláme s tím, co máme. A já mám super rodinu... A nevděčné prodavačky v práci.
P.S. Nemá někdo typ na školení a trénink asertivity? Potřebuju se naučit splachovat.
Komentáře
Okomentovat