Moje Milá,
dnešní ráno se mi moc líbilo. Sen s útržky z loňského léta, kdy jsme jako rodina seděli na loďce přívozu a dostávali jsme se z jednoho břehu Sázavy na druhý, se mi moc líbil. Moje pocity byly trochu jiné, než tehdy, ale vzhledem k tomu, jak moc unavená a hladová jsem tehdy byla, bylo příjemné vidět tento moment znovu a bez těchto nepříjemných emocí. A navíc fakt, že nemusím vstávat do práce a otevřu definitivně oči až po půl deváté- no, krása.
Víš, moje Milá, chci se ti omluvit za vylomeniny, kterými jsem tě trápila loni. Ale přiznej, že i ty ses dozvěděla věcí.
Třeba, že se nedokážeš spokojit s mužem jako se spolubydlícím, se kterým vychováváš děti, i když sis několikrát pomyslela, jak je fajn, že víš, že s tímto člověkem jste natolik vyrovnaní, že byste to zvládli. Nezvládli, alespoň ty ne, viď? Překvápko, že jo? A to se mi na tobě líbí, víš to? Že ty prostě nemůžeš s někým jen doutnat nebo vyhasínat, ty musíš hořet, nechat se objímat, až budeš praskat a to mě na tobě moc baví. Jen to asi nebude mít lehké ten chudák vedle tebe, protože tě musí soustavně rozhicovávat a nesmí se zase zabývat příliš telefonem, jak to dělával. Škoda jen, žes na toto musela přijít tak bolavě, ale víš, co říkává on, viď? Že některá zjištění a lekce musí být příliš silné, abychom se probrali. Aby se i on probral a zapřemýšlel, co to, sakra, dělá. A kdyby to bylo hezky polehoučku, tuto lekci by nepochopil. Neprobral by se.
Nebo jsi zjistila, že dokážeš žít i s vraždou. Netřeba cokoli říkat.
Mám na tobě ráda tvoji otevřenost emocí, ale v čem jsi mě překvapila (a trochu vyděsila, upřímně) je to, jak neskrytě ses na lidi kolem sebe dokázala dívat. Tak, že by museli být slepí a blbí, kdyby pochybovali o tom, jak ti v jejich přítomnosti je. Očividně to někteří nedokážou unést, až taková dávka otevřenosti je nejspíš něco jako jednorožec tančící na duze. Jiné tím naopak likviduješ a z celkem rozumných lidí (mužů, buďme fér a řekněme rovnou, že muži si to vysvětlují jinak) se stávají.. no, jak to popsat slušně. Zamilovávají se, říkají ti věci, které tě zraňují, protože máš tak trochu pocit, že to je vlastně tvoje chyba a můžeš za to, že dobré mínění a všechno, co sis myslela, jde jen kvůli tobě do háje, protože si něco vysvětlili jinak. A pak cestou z práce koupím pivo a po třetím půllitru brečím muži na rameni, že se už opravdu nebudu snažit mít přátele, protože prostě likviduju rozumné a důvěryhodné lidi (můžeme říct muže, ale s ženami si prostě ne o všem dokážu promluvit). Takže sice na tobě tuhle živelnost mám moc ráda, ale nebudeme něco hned na začátku vybalovat na lidi, jo? Ukazovat jim, jak paf z nich jsme a jak dobře mám vedle nich je, i kdyby to nakrásně byla pravda, jo? Protože lidi jsou občas jako sloni v porcelánu a občas taky svině.
To je další věc, o které bychom si, moje Milá, měly popovídat. Až teď (skoro víc než půl roku po) jsem se odhodlala a udělala ten poslední krok. Vymazala jsem telefonní čísla, zrušila virtuální přátelství a sledování na sítích, překontrolovala nastavení soukromí- to vše u lidí, kteří byli mými přáteli, jen se to nějak zvrhlo a komunikace s nimi nás bolela. Bolelo nás sledovat jejich fotky, když jsme my dvě samy pro sebe věděly to, co nám řekli. Ale zároveň nás bolela představa, že bychom se rozloučily, protože já ty lidi fakt měla pro něco málo dobrého ráda. Ale víc mi ubližovali, to vím. Takže až teď jsem promazala všechno možné a přestala čekat na dobu, kdy pro ně budu dost dobrá, zvrhlá, vychovaná, morální, zodpovědná, odvázaná, energická, dost naškrobená a vyumělkovaná (protože žena je ta sexy kočička, co má vlasy, nehty, prádýlko a voní, ale nechodí rozcuchaná a dva dny ve stejném tričku)... Nebudeme, moje Milá, na nějaké příště čekat a do té doby se mučit při pohledu na zdánlivě spokojený život a zprávy plné proseb o peníze, pohrdání nebo slibů a proseb o cokoli víc, co nikdy nebude. Nebudeme už víc masochisticky prohlubovat svoji bolest, souhlasíš?
Mám tě ráda, moje Milá. Občas mě překvapuješ, jindy děsíš, ale myslím, že většinou je nám spolu dobře.
Děkuju, že mám zrovna Tebe
J
***
Článek vznikl jako odpověď na jiný článek, který mi ležel v hlavě hodně dlouho. Pokud je sen dopisem od duše, rozhodla jsem se své Milé (Duši) napsat také. Zdrojem obrázků je fb stránka Fearless soul.
Třeba, že se nedokážeš spokojit s mužem jako se spolubydlícím, se kterým vychováváš děti, i když sis několikrát pomyslela, jak je fajn, že víš, že s tímto člověkem jste natolik vyrovnaní, že byste to zvládli. Nezvládli, alespoň ty ne, viď? Překvápko, že jo? A to se mi na tobě líbí, víš to? Že ty prostě nemůžeš s někým jen doutnat nebo vyhasínat, ty musíš hořet, nechat se objímat, až budeš praskat a to mě na tobě moc baví. Jen to asi nebude mít lehké ten chudák vedle tebe, protože tě musí soustavně rozhicovávat a nesmí se zase zabývat příliš telefonem, jak to dělával. Škoda jen, žes na toto musela přijít tak bolavě, ale víš, co říkává on, viď? Že některá zjištění a lekce musí být příliš silné, abychom se probrali. Aby se i on probral a zapřemýšlel, co to, sakra, dělá. A kdyby to bylo hezky polehoučku, tuto lekci by nepochopil. Neprobral by se.
Nebo jsi zjistila, že dokážeš žít i s vraždou. Netřeba cokoli říkat.
Mám na tobě ráda tvoji otevřenost emocí, ale v čem jsi mě překvapila (a trochu vyděsila, upřímně) je to, jak neskrytě ses na lidi kolem sebe dokázala dívat. Tak, že by museli být slepí a blbí, kdyby pochybovali o tom, jak ti v jejich přítomnosti je. Očividně to někteří nedokážou unést, až taková dávka otevřenosti je nejspíš něco jako jednorožec tančící na duze. Jiné tím naopak likviduješ a z celkem rozumných lidí (mužů, buďme fér a řekněme rovnou, že muži si to vysvětlují jinak) se stávají.. no, jak to popsat slušně. Zamilovávají se, říkají ti věci, které tě zraňují, protože máš tak trochu pocit, že to je vlastně tvoje chyba a můžeš za to, že dobré mínění a všechno, co sis myslela, jde jen kvůli tobě do háje, protože si něco vysvětlili jinak. A pak cestou z práce koupím pivo a po třetím půllitru brečím muži na rameni, že se už opravdu nebudu snažit mít přátele, protože prostě likviduju rozumné a důvěryhodné lidi (můžeme říct muže, ale s ženami si prostě ne o všem dokážu promluvit). Takže sice na tobě tuhle živelnost mám moc ráda, ale nebudeme něco hned na začátku vybalovat na lidi, jo? Ukazovat jim, jak paf z nich jsme a jak dobře mám vedle nich je, i kdyby to nakrásně byla pravda, jo? Protože lidi jsou občas jako sloni v porcelánu a občas taky svině.
To je další věc, o které bychom si, moje Milá, měly popovídat. Až teď (skoro víc než půl roku po) jsem se odhodlala a udělala ten poslední krok. Vymazala jsem telefonní čísla, zrušila virtuální přátelství a sledování na sítích, překontrolovala nastavení soukromí- to vše u lidí, kteří byli mými přáteli, jen se to nějak zvrhlo a komunikace s nimi nás bolela. Bolelo nás sledovat jejich fotky, když jsme my dvě samy pro sebe věděly to, co nám řekli. Ale zároveň nás bolela představa, že bychom se rozloučily, protože já ty lidi fakt měla pro něco málo dobrého ráda. Ale víc mi ubližovali, to vím. Takže až teď jsem promazala všechno možné a přestala čekat na dobu, kdy pro ně budu dost dobrá, zvrhlá, vychovaná, morální, zodpovědná, odvázaná, energická, dost naškrobená a vyumělkovaná (protože žena je ta sexy kočička, co má vlasy, nehty, prádýlko a voní, ale nechodí rozcuchaná a dva dny ve stejném tričku)... Nebudeme, moje Milá, na nějaké příště čekat a do té doby se mučit při pohledu na zdánlivě spokojený život a zprávy plné proseb o peníze, pohrdání nebo slibů a proseb o cokoli víc, co nikdy nebude. Nebudeme už víc masochisticky prohlubovat svoji bolest, souhlasíš?
Mám tě ráda, moje Milá. Občas mě překvapuješ, jindy děsíš, ale myslím, že většinou je nám spolu dobře.
Děkuju, že mám zrovna Tebe
J
***
Článek vznikl jako odpověď na jiný článek, který mi ležel v hlavě hodně dlouho. Pokud je sen dopisem od duše, rozhodla jsem se své Milé (Duši) napsat také. Zdrojem obrázků je fb stránka Fearless soul.
Komentáře
Okomentovat