A dva dny volna jsou pryč. Je pravda, že ten první se vlastně jako nepočítá, protože jsem byla po nočních a musela jsem se dospat. Ale ten druhý? Dnešek? Dá se tomu všemu, co jsem dělala, říkat odpočinek? Takže, ráno mě probudila voda tekoucí z kýblu na podlahu od čističky vody. Čerpadlo načerpá vždy víc a tak kromě té vyčištěné pitné máme vždy kyblík vody, co se načerpala, ale ve stejném stavu proteče hadičkou a můžete ji zase nalít zpět do studny. Tedy pokud se vám nevyvalí na podlahu koupelny a vy s ní regulérně nevytřete. Moje ráno tedy bylo plné nadávání a mokrých šlápot, když si dítě uprostřed vysoušecího procesu řeklo o snídani. Kočka se také přišla podívat a mňoukáním mě popohánéla, protože ta potvora už prostě ví, kde v tom oceánu je její pytel s granulemi.
Ranní mazlení mám ráda, hlavně moje druhorozená je mazlinka milující dlouhé a pozvolné probouzení, takže dvacetiminutovka jako vyšitá samými pusinkami a objímáním. A co si budeme povídat, je to dvacetiminutovka, kdy nekňourá, neprotestuje, nekřičí a nehází věcmi, takže není na zabití jako během zbytku dne. Hlavně večer, kdy je unavená, ale ne, Bejby nebude hajat v postýlce. Prostě klasika, kterou zná každý druhý rodič, který má dítě, které nechce ze svého období vzdoru vyrůst.
S Lucií jsme si udělaly procházku do mojí práce. Co taky dělat v osobním volnu, než jít dceři ukázat, kde maminka pracuje?! Mimochodem, do práce to mám 2,8km a chodím to pěšky za 30 minut, část cesty je do šíleného kopce a navíc podél silnice a nájezdu na D1. Ale bylo příjemné pro jednou také vidět, kudy chodím, protože povětšinou je šero, když procházím kolem. Když zjistila, že benzínka má i bistro a koupíte tam sušenky a čokoládu, schválila mi můj výběr a odmítala jít domů, dokud neochutná alespoň dva chody. Ano, až tak nenáročné děti mám.
A zbytek dne se mi slévá do jedné velké šmouhy, kde je hodně běhání kolem jídla, několikero proseb, aby uklidily hračky a následné zakopávání o ně. A také sledování pohádek, které si děti vyberou a vyprosí, ale sledují jen prvních 40 minut a pak jdou do pokoje. A navíc mužovo remcání, kterého ty stejné pohádky už nebaví a raději ho posílám na jedno (nebo klidně dvě). V každém případě je večer, jedno z dětí spí, s druhým vedu nekonečnou debatu, jestli bude Bejby spinkat nebo ne, zatímco medvídek Paddington Brown na obrazovce televize prožívá svá dobrodružství a učí lidi kolem sebe být lepšími.
****
Proč to píšu? Protože občas mívám pocit, že mi volné chvíle utíkají mezi prsty v chaosu rutin a maličkostí. Ta doba, kdy jste zavření doma, protože prší nebo fouká, je teď až moc častá a já se o to víc těším na dny, kdy budeme na zahradě, procházet se víc, jezdit na kolech nebo zajdeme na výlet. A nebo třeba stavět a budovat ten náš domeček, který je tak malinkatý, jak jen může být, vzhledem k tomu, že býval chatkou na víkendy a letní prázdniny.
A třeba v tom nejsem sama, že? Třeba i vy máte dny, které utečou a ani nevíte jak. Za okny se ohýbají stromy, na plechovou střechu bubnují kapky a vy se jen snažíte to nepříjemné prokládat alespoň trochu tím, co vás baví.
Před rokem jsem to dělala jinak. Chodila jsem do práce, jak to jen šlo. Za pracovitost a snahu zaopatřit rodinu jsem schovávala znechucení. Odešla jsem z mateřské a nechala výchovu dětí na muži, který sice neměl hloupé řeči, jak je role v domácnosti u dětí jednoduchá, ale nezvládal to. Děti nedokázal ukočírovat a byly rozmazlené. A já mu nechtěla kázat, musel si systém osvojit sám. Ale já se ani nechtěla dívat, jaké vypočítavé mrchy z nich rostou. A tak jsem si brala směny navíc, nechávala si proplácet volno a pokud možno byla doma jen tak akorát. Akorát abych se vyspala. A stejně s nimi nechtěla moc být. A také to byl jeden z důvodů, který vedl k naší krizi. Nekomunikací a pocitem, že nechcete být doma.
Věřte mi, je těžké skloubit moc věcí a vyvážit dny v práci s těmi doma. V první řadě si alespoň nelhat. Sami před sebou. A pak to taky říct těm doma, to je druhý krok. Sednout si a prostě zkusit něco vymyslet, aby to bavilo všechny. Aby věci mohly fungovat, nežít jen v provizoriu a přežívat. A pracovat stále dokola se také nedá věčně. Pamatujte, že perpetuum mobile neexistuje. A ani nemusím říkat, jak těžké může být mluvit o svých pocitech s partnerem. Ovšem, i v tomto případě přece víte, čím bude argumentovat. Jak to má těžké. Jak dře, zatímco vy jste v práci a nestaráte se o domácnost. A to přece znáte každý, ty věty, které se při hádkách oposlouchávají, dokud si je nezapamatujete a nevynoří se vždy na světlo světa, když si pomyslíte "Jo, to bude zase céres. Úplně to slyším jako naživo...".
Víte, přece ani TOHLE nikdo nechceme. Nechceme přece při myšlence na manželku/manžela slyšet pořád ty samé fráze a povzdechy. A někdy i výhružky, ultimáta. Pojďme to jednou zkusit jinak. Bez klasických scénářů, jaký naše hádky mají. Nereagovat pořád stejně, protože přece sami víme, jak to dopadne, když poukážeme na to. On/ona řekne ono a už se vezeme. Přestávku. Přestávku, prosím. A silné nervy. A hlavně, lásku. Moře lásky.
-------
Zdrojem obrázků kromě fotografie je fb stránka @iamfearlesssoul
Komentáře
Okomentovat