Jsou chvíle, kdy si říkám, že jsem na něco moc stará. Třeba když jsem si jednou s Lucinkou v kabince zkoušela růžové džíny. "Jsi na takovou infantilní barvu stará, nemyslíš, matko?!" A Zuzance říkávám, že je moc velká na to, aby mi ve svých třech a půl letech (a rok po odstavení) pořád sahala a zkoumala prsa. Ale co nadělám, když ono ji to baví a očividně probouzí vzpomínky. Stejně tak, jako mě baví nakupování trhlých kusů oblečení v barvách, které by si nikdo střízlivý duchem (s blížící se třicítkou) nekoupil.
Když jsem z úhledné krabice vybalila knihu Dobré ráno, zajíčku, kterou mi zaslaly Megaknihy k prozkoumání, zapochybovala jsem. Jak mám knihy pro děti ráda, znejistěla jsem ve chvíli, kdy na mě vykoukly tvrdé dvojité desky a tvrdé stránky. Obrázky jsou to na první pohled pěkné, což o to, ale opravdu to má šanci obstát v náročném srovnání? Protože hned na růžku vykukuje červená bublina Od 1. roku. A protože Zuzi je sice milovnice knih, ale natolik vášnivá, že ty opravdu krásné a zajímavé rozebere, roztrhá, vypreparuje hejblátka (ano, Svojtko, děláš ty knihy moc pěkné) a zůstanou jen desky a oči pro pláč. Má vůbec šanci zaujmout tříletou ničitelku a její pětiletou sestru, která je na to už trochu velká?
Dějová linka je jednoduchá a přímá. Přesně tak, aby to bylo srozumitelné malým ročním dítkům. Tatínek zajíc vezme svoje děti na průzkum do lesa, kde se drobotina učí ostražitosti a mrštnosti při setkání s predátory. Barvy jsou krásné, obrázky propracované, na první pohled zaujmou i místa s průstřihy, které svádějí i mnohem starší čtenáře k osahání. A vyprávění je vytištěno dostatečně velkým písmem jednoduše čitelným i začínajícím čtenářům. Samozřejmě, že nemůžete pro tuto věkovou kategorii čekat romány, zápletky a mnoho informací do referátu o tom, co takový zajíc jí, kolika se dožívá let nebo kolik se průměrnému páru narodí mladých. To si můžete přikoupit encyklopedii, ale pro roční cvrčky, kteří knihu strčí nesčetněkrát do pusy, možná se ji pokusí domalovat v budoucnu voskovkou nebo ji dozdobí v nestřeženém okamžiku modelínou (ano, případ naší malé ničitelky)- na 100% doporučuji tuto knihu (a klidně celou edici Dobré ráno- tři knihy) jako dárek k prvním narozeninám pro vlastní nebo cizí diblíky.
Čímž se dostávám k bodu, jak a jestli kniha pro roční může zajímat pětiletou. Moje pětiletá velká holka má jiná kritéria, která tato kniha uspokojila. Ta výtvarná stránka s průřezy ji opravdu fascinovala. Prsty vykroužila každý lísteček i očíčko. Ač se to nezdá, má už ve svém věku zkušenosti se smrtí a plně si uvědomuje, co to znamená, když někdo umře, někdo někoho loví nebo se někdo o život bojí. Jako milovnice slepic se sice nešťastným nápadem sama postarala o konec života jedné slípky, kterou nenaučila užívat si bazén s takovou radostí, jakou měla sama, ale také dvě slepice oplakávala kvůli přirozeným lovcům, kteří byli vcelku úspěšní. Liška rozhodně, po té zbyly jen dvě hrsti peříček (a liška je i v knize jako lovec zajíců), kuna už poněkud méně, protože se jí slípka zasekla pod plotem a Lucinka měla ještě měsíc potom špatné sny a hrůzu z much.
Takže závěrem mohu říct, že knihu byste neměli soudit jen podle obalu a bublin v rozích, jistě má co říct i mnohem větším dětem. Výtvarná stránka nadchla v naší rodině všechny, kdo si ji vzal do ruky a troufám si říct, že vás dostane taky. A dost možná u vašich dětí odstartuje další životní období...
...takže mockrát děkuji, Megaknihy :-)
****
To období a bezčasí, které je teď (kdy není školka a každý den je jako sobota, neděle a jakýkoli den naráz), leze na mozek všem, i nám. Nejhorší pro mě bylo rozhodování, jestli to říkat Lucii, abych jí nekazila čas trávený doma. Do práce chodím jako vždy, v mém programu se nic nezměnilo. Jen ona nechodí do školky, nechodíme na výlety, hřiště, do knihovny, nejezdí k nám děda a my za ním. Jednou, když jsem potřebovala slyšet zprávy, jsem se neudržela a řekla to. Řekla, že je tady teď taková nemoc, která se snadno chytne a dost lidí na ni už umřelo. Že je to ten důvod, proč je teď doma a chodí maximálně za dům do lesa. A že teď ve zprávách říkají hodně důležité věci, které potřebuju slyšet, protože já do práce ještě chodím. A největší hrůzu mám z toho, že tu nemoc přinesu s sebou domů a ona, sestra nebo táta (patřící do rizikové skupiny) se nakazí a zjistíme to pozdě. Děti chápou moc dobře, hlavně, když vidí, že my dospěláci máme z něčeho strach. Já ho měla z nejistoty, z toho, že se v práci setkávám se spoustou lidí. Od té doby ale nevyžaduje hřiště ani dlouhé procházky, které nám všem tak moc chybí. Tak se zatím obklopujeme knížkami a hrajeme si na zahradě. A jsme kousek od lesa. Naštěstí.
Pevné nervy přeju. A dobrou náladu.
Když jsem z úhledné krabice vybalila knihu Dobré ráno, zajíčku, kterou mi zaslaly Megaknihy k prozkoumání, zapochybovala jsem. Jak mám knihy pro děti ráda, znejistěla jsem ve chvíli, kdy na mě vykoukly tvrdé dvojité desky a tvrdé stránky. Obrázky jsou to na první pohled pěkné, což o to, ale opravdu to má šanci obstát v náročném srovnání? Protože hned na růžku vykukuje červená bublina Od 1. roku. A protože Zuzi je sice milovnice knih, ale natolik vášnivá, že ty opravdu krásné a zajímavé rozebere, roztrhá, vypreparuje hejblátka (ano, Svojtko, děláš ty knihy moc pěkné) a zůstanou jen desky a oči pro pláč. Má vůbec šanci zaujmout tříletou ničitelku a její pětiletou sestru, která je na to už trochu velká?
Dějová linka je jednoduchá a přímá. Přesně tak, aby to bylo srozumitelné malým ročním dítkům. Tatínek zajíc vezme svoje děti na průzkum do lesa, kde se drobotina učí ostražitosti a mrštnosti při setkání s predátory. Barvy jsou krásné, obrázky propracované, na první pohled zaujmou i místa s průstřihy, které svádějí i mnohem starší čtenáře k osahání. A vyprávění je vytištěno dostatečně velkým písmem jednoduše čitelným i začínajícím čtenářům. Samozřejmě, že nemůžete pro tuto věkovou kategorii čekat romány, zápletky a mnoho informací do referátu o tom, co takový zajíc jí, kolika se dožívá let nebo kolik se průměrnému páru narodí mladých. To si můžete přikoupit encyklopedii, ale pro roční cvrčky, kteří knihu strčí nesčetněkrát do pusy, možná se ji pokusí domalovat v budoucnu voskovkou nebo ji dozdobí v nestřeženém okamžiku modelínou (ano, případ naší malé ničitelky)- na 100% doporučuji tuto knihu (a klidně celou edici Dobré ráno- tři knihy) jako dárek k prvním narozeninám pro vlastní nebo cizí diblíky.
Čímž se dostávám k bodu, jak a jestli kniha pro roční může zajímat pětiletou. Moje pětiletá velká holka má jiná kritéria, která tato kniha uspokojila. Ta výtvarná stránka s průřezy ji opravdu fascinovala. Prsty vykroužila každý lísteček i očíčko. Ač se to nezdá, má už ve svém věku zkušenosti se smrtí a plně si uvědomuje, co to znamená, když někdo umře, někdo někoho loví nebo se někdo o život bojí. Jako milovnice slepic se sice nešťastným nápadem sama postarala o konec života jedné slípky, kterou nenaučila užívat si bazén s takovou radostí, jakou měla sama, ale také dvě slepice oplakávala kvůli přirozeným lovcům, kteří byli vcelku úspěšní. Liška rozhodně, po té zbyly jen dvě hrsti peříček (a liška je i v knize jako lovec zajíců), kuna už poněkud méně, protože se jí slípka zasekla pod plotem a Lucinka měla ještě měsíc potom špatné sny a hrůzu z much.
Takže závěrem mohu říct, že knihu byste neměli soudit jen podle obalu a bublin v rozích, jistě má co říct i mnohem větším dětem. Výtvarná stránka nadchla v naší rodině všechny, kdo si ji vzal do ruky a troufám si říct, že vás dostane taky. A dost možná u vašich dětí odstartuje další životní období...
...takže mockrát děkuji, Megaknihy :-)
****
To období a bezčasí, které je teď (kdy není školka a každý den je jako sobota, neděle a jakýkoli den naráz), leze na mozek všem, i nám. Nejhorší pro mě bylo rozhodování, jestli to říkat Lucii, abych jí nekazila čas trávený doma. Do práce chodím jako vždy, v mém programu se nic nezměnilo. Jen ona nechodí do školky, nechodíme na výlety, hřiště, do knihovny, nejezdí k nám děda a my za ním. Jednou, když jsem potřebovala slyšet zprávy, jsem se neudržela a řekla to. Řekla, že je tady teď taková nemoc, která se snadno chytne a dost lidí na ni už umřelo. Že je to ten důvod, proč je teď doma a chodí maximálně za dům do lesa. A že teď ve zprávách říkají hodně důležité věci, které potřebuju slyšet, protože já do práce ještě chodím. A největší hrůzu mám z toho, že tu nemoc přinesu s sebou domů a ona, sestra nebo táta (patřící do rizikové skupiny) se nakazí a zjistíme to pozdě. Děti chápou moc dobře, hlavně, když vidí, že my dospěláci máme z něčeho strach. Já ho měla z nejistoty, z toho, že se v práci setkávám se spoustou lidí. Od té doby ale nevyžaduje hřiště ani dlouhé procházky, které nám všem tak moc chybí. Tak se zatím obklopujeme knížkami a hrajeme si na zahradě. A jsme kousek od lesa. Naštěstí.
Pevné nervy přeju. A dobrou náladu.
Komentáře
Okomentovat