Dovedete si vybavit svoje nejstarší vzpomínky? Jaké jsou? Vnímáte dojmy?
Moje první vzpomínka je krátká, jen takový útržek. Ležela jsem v pohybujícím se prostoru, za zamlženými okny se míhala světla pouličních lamp, které šly vidět v nezamlženém podélném pruhu a vedle mě seděla máma. A nechtěla mi dovolit posadit se, když jsem se chtěla podívat ven. Byl mi rok a půl, když mě převážela sanitka do nemocnice kvůli zauzleným střevům. Můj muž si pamatuje prababičku sedící na lavičce před domem, ačkoli umřela, když mu byly tři roky. Kolik si toho budou pamatovat naše holky a jak silné jejich vzpomínky budou, to nedokážu posoudit. Ale rozhodně jsme kápli na bod, který si zapamatují určitě.
V lehké návaznosti na minulý článek mohu s politováním konstatovat, že poznatky o tom, kdo koho v přírodě loví a co přesně znamená, když utopíte slepičku v bazénu, jsme rozšířili o strach. Protože dělník, kterému holky říkaly strejdo, obývající naši letní kuchyň, po několika dnech v nemocnici umřel. Nehodlám sem psát detaily a podrobnosti, jak jsem nebyla z jeho pobytu na naší zahradě nadšená, ale bohatě stačí, že jako rodič a člověk prostě řešíte problém, co teď.
Říkat to dětem? Kazit jim den?
Můj muž dlouho mlčel. Nebožtíka zapil, když jsem uložila děti. Ani po několika dnech nic neřekl před nimi. Věděla jsem, že mu v pátek volal sanitku, když jsem spala po noční a v pondělí ho převezli do jiného města. Ve středu mu volal doktor, že byl bývalým pacientem uveden ve formuláři jako kontaktní osoba, "tak tedy volá tu špatnou zprávu". Nechápal, jak někdo mladší (41 let) může během pár dnů tak rychle odejít. Přesto jsme řešili problém, co teď.
Muž se bránil, že nechce holkám kazit ty dny, co teď jsou. Nemůžou na procházky, na hřiště, za dědou, vlakem. Nechce je znovu rozrušovat myšlenkami na smrt. Když ty informace o "nemoci, na kterou už dost lidí umřelo", zaměstnávaly Lucii během nedávných zpráv. Jenže já nechtěla, aby holky měly nějaký blok. Nechtěla jsem, aby se někdo z jejich života jakoby vytratil, bez rozloučení. Aby mi jednou přiznaly, že se trápily a podceňovaly se jen proto, že někomu nestály ani za pár slov. Ano, bylo to hloupé, že se někomu zhroutí jeden orgán za druhým, ale lhát týdny a pak raději jako zapomenout, že někdo takový vlastně byl, to je nedůstojné pro všechny zúčastněné. Natož děti. Moje.
Takže jsem to řekla. Že strejda Alan už nepřijede, protože se do nemocnice dostal pozdě a už se mu nedalo pomoct. Že hodně zhubnul, protože byl nemocný. Že je měl rád.
O několik dní později nám znovu zavolal doktor z nemocnice. Alana pitvali a zjistili, proč stále kašlal. Tuberkulóza. Neudržel v sobě jídlo, protože záchvaty kašle byly příliš silné. V době, kdy se svět klepe před covid-19 a já se smiřuji, že v práci můžu onemocnět a šílím z představy, že onemocní moje rodina, řešíme TBC.
O sobě a dětech nepochybuji. Ani si nepřipouštím, že bych snad mohla být v nepořádku. Dan ale má zvýšenou teplotu, cítí tlak na plicích. Klepe se celý víkend. Hlavně od toho momentu, kdy si vygooglil příznaky. To je přesně ten důvod, proč mě nezajímaly všechny příznaky covidu, proč se nediagnostikuji na internetu. Psychika a hlavně strach je zlý doktor. Kdyby v televizi vyhlásili, že každý, koho bolí hlava, kašle a zvrací, chytil smrtelnou nemoc, mají všichni doktoři plné čekárny lidí, kteří zaručeně nikdy neměli tak bolavou hlavu, silný kašel a dávicí reflex předvádí něco takového, co nezažili za celý život.
Tak jsme jeli do nemocnice celá rodina. Pro jistotu. Kamkoli jsme přišli, ať to byla plicní ambulance nebo vyšetřovna rentgenu o pár budov dál, všude se podívali na holky a řekli "Takové maličké chudinky", "chudáci děti". Jo, jsem to ale matka. Jen proto, že jsme se rozhodli nic nepodcenit. Pětiletá a tříletá. Obě jsem hezky čistě oblékla, rozhodla jsem se, že když jsme nikde dlouho nebyly a nikam nejely, budeme za princezny a bude nám to všem prostě sakra slušet. Bylo to jedno, i tak to byly ty maličké chudinky vystavené kontaktu s nemocným člověkem. Který je měl rád a byl člověkem, ať byl jaký byl.
RTG obraz byl v pořádku, plíce máme čisté. Při testu na protilátky plakala nejvíc Lůca, byla poslední a strašně se bála jehly. Zuzana plakala jen chvilku, ručičku s namalovaným kolečkem nosila hezky nataženou před sebou jako trofej. Byla hrdá, že to zvládla. A já byla taky, ačkoli ta lavina soustrastných pohledů z ambulance mě ubíjela vždycky a pokaždé. Vždyť přece sestra si naše příjmení pamatovala už při druhé návštěvě. Jsme jako známá firma. Ti trapiči vlastních dětí, na které evidentně nemyslíme. Ale právě proto, že na ně myslíme, podstupujeme tyto procedury.
Výsledek? Včerejší cesta byla na další tři měsíce poslední. Protože musíme naši letní kuchyň vyklidit od Alanových věcí, nastrkat vše do pytlů a ke každému pytli přilepit obálku s padesátikorunou, aby nám popeláři všechno odvezli bez čekání. Za tři měsíce nás všechno čeká znovu. Pro teď já ani holky nemáme protilátky. A já s mužem budu opět ta nezodpovědná mrcha, co ohrožuje svoje malé chudinky.
Moje první vzpomínka je krátká, jen takový útržek. Ležela jsem v pohybujícím se prostoru, za zamlženými okny se míhala světla pouličních lamp, které šly vidět v nezamlženém podélném pruhu a vedle mě seděla máma. A nechtěla mi dovolit posadit se, když jsem se chtěla podívat ven. Byl mi rok a půl, když mě převážela sanitka do nemocnice kvůli zauzleným střevům. Můj muž si pamatuje prababičku sedící na lavičce před domem, ačkoli umřela, když mu byly tři roky. Kolik si toho budou pamatovat naše holky a jak silné jejich vzpomínky budou, to nedokážu posoudit. Ale rozhodně jsme kápli na bod, který si zapamatují určitě.
V lehké návaznosti na minulý článek mohu s politováním konstatovat, že poznatky o tom, kdo koho v přírodě loví a co přesně znamená, když utopíte slepičku v bazénu, jsme rozšířili o strach. Protože dělník, kterému holky říkaly strejdo, obývající naši letní kuchyň, po několika dnech v nemocnici umřel. Nehodlám sem psát detaily a podrobnosti, jak jsem nebyla z jeho pobytu na naší zahradě nadšená, ale bohatě stačí, že jako rodič a člověk prostě řešíte problém, co teď.
Říkat to dětem? Kazit jim den?
Můj muž dlouho mlčel. Nebožtíka zapil, když jsem uložila děti. Ani po několika dnech nic neřekl před nimi. Věděla jsem, že mu v pátek volal sanitku, když jsem spala po noční a v pondělí ho převezli do jiného města. Ve středu mu volal doktor, že byl bývalým pacientem uveden ve formuláři jako kontaktní osoba, "tak tedy volá tu špatnou zprávu". Nechápal, jak někdo mladší (41 let) může během pár dnů tak rychle odejít. Přesto jsme řešili problém, co teď.
Muž se bránil, že nechce holkám kazit ty dny, co teď jsou. Nemůžou na procházky, na hřiště, za dědou, vlakem. Nechce je znovu rozrušovat myšlenkami na smrt. Když ty informace o "nemoci, na kterou už dost lidí umřelo", zaměstnávaly Lucii během nedávných zpráv. Jenže já nechtěla, aby holky měly nějaký blok. Nechtěla jsem, aby se někdo z jejich života jakoby vytratil, bez rozloučení. Aby mi jednou přiznaly, že se trápily a podceňovaly se jen proto, že někomu nestály ani za pár slov. Ano, bylo to hloupé, že se někomu zhroutí jeden orgán za druhým, ale lhát týdny a pak raději jako zapomenout, že někdo takový vlastně byl, to je nedůstojné pro všechny zúčastněné. Natož děti. Moje.
Takže jsem to řekla. Že strejda Alan už nepřijede, protože se do nemocnice dostal pozdě a už se mu nedalo pomoct. Že hodně zhubnul, protože byl nemocný. Že je měl rád.
O několik dní později nám znovu zavolal doktor z nemocnice. Alana pitvali a zjistili, proč stále kašlal. Tuberkulóza. Neudržel v sobě jídlo, protože záchvaty kašle byly příliš silné. V době, kdy se svět klepe před covid-19 a já se smiřuji, že v práci můžu onemocnět a šílím z představy, že onemocní moje rodina, řešíme TBC.
O sobě a dětech nepochybuji. Ani si nepřipouštím, že bych snad mohla být v nepořádku. Dan ale má zvýšenou teplotu, cítí tlak na plicích. Klepe se celý víkend. Hlavně od toho momentu, kdy si vygooglil příznaky. To je přesně ten důvod, proč mě nezajímaly všechny příznaky covidu, proč se nediagnostikuji na internetu. Psychika a hlavně strach je zlý doktor. Kdyby v televizi vyhlásili, že každý, koho bolí hlava, kašle a zvrací, chytil smrtelnou nemoc, mají všichni doktoři plné čekárny lidí, kteří zaručeně nikdy neměli tak bolavou hlavu, silný kašel a dávicí reflex předvádí něco takového, co nezažili za celý život.
Tak jsme jeli do nemocnice celá rodina. Pro jistotu. Kamkoli jsme přišli, ať to byla plicní ambulance nebo vyšetřovna rentgenu o pár budov dál, všude se podívali na holky a řekli "Takové maličké chudinky", "chudáci děti". Jo, jsem to ale matka. Jen proto, že jsme se rozhodli nic nepodcenit. Pětiletá a tříletá. Obě jsem hezky čistě oblékla, rozhodla jsem se, že když jsme nikde dlouho nebyly a nikam nejely, budeme za princezny a bude nám to všem prostě sakra slušet. Bylo to jedno, i tak to byly ty maličké chudinky vystavené kontaktu s nemocným člověkem. Který je měl rád a byl člověkem, ať byl jaký byl.
RTG obraz byl v pořádku, plíce máme čisté. Při testu na protilátky plakala nejvíc Lůca, byla poslední a strašně se bála jehly. Zuzana plakala jen chvilku, ručičku s namalovaným kolečkem nosila hezky nataženou před sebou jako trofej. Byla hrdá, že to zvládla. A já byla taky, ačkoli ta lavina soustrastných pohledů z ambulance mě ubíjela vždycky a pokaždé. Vždyť přece sestra si naše příjmení pamatovala už při druhé návštěvě. Jsme jako známá firma. Ti trapiči vlastních dětí, na které evidentně nemyslíme. Ale právě proto, že na ně myslíme, podstupujeme tyto procedury.
Výsledek? Včerejší cesta byla na další tři měsíce poslední. Protože musíme naši letní kuchyň vyklidit od Alanových věcí, nastrkat vše do pytlů a ke každému pytli přilepit obálku s padesátikorunou, aby nám popeláři všechno odvezli bez čekání. Za tři měsíce nás všechno čeká znovu. Pro teď já ani holky nemáme protilátky. A já s mužem budu opět ta nezodpovědná mrcha, co ohrožuje svoje malé chudinky.
Komentáře
Okomentovat