Ta klišé o tom, jak se i každá maličkost počítá, mi jednu dobu lezla krkem. Byla jsem mladá, hledala práci a neměla čas na hlouposti. A na druhou stranu jsem toho času měla moc, toho času, kdy jsem se na sebe zlobila, že mi věci nevycházejí podle plánu. Vlastně, nevyznala jsem se sama v sobě. Nějakou dobu předtím jsem se ve zlém rozešla s kamarádem, který měl ve všem jasno. Který si v sedmnácti založil důchodové spoření. Který věděl, jakou holku pro život chce i kolik dětí. Děsilo mě to, protože já takový plán neměla. Na jednu stranu mi připadalo rozumné ho mít a zlobilo mě, že ho nemám. Že nemám nejmenší představu, co budu dělat za zaměstnání, jakého chci muže a už vůbec jsem si nebyla jistá dětmi a jejich počtem. Víte přece, jaké to je, když se cítíte dospělí na to, abyste vyletěli ze školy a začali vykonávat nějakou placenou činnost, ale ani ve snu nevíte, co teď, že? Být dost dospělá na to, abych si taky udělala nějaký plán, protože je přece známkou dospělosti mít plán A, B a třeba i C, ale zároveň být i natolik neschopná vytvořit alespoň náčrtek poloviny prvního z nich.
Ten kamarád mi jako poslední vyčetl, že jsem nedospělá, infantilní a nezodpovědná. Ztracená existence, která jednou špatně skončí. A zatímco já po pár vztazích svého muže potkala, rozrostla se naše dvojice o dvě holčičky a teď žijeme na místě, které je jen naše a pomalinku si ho utváříme k obrazu svému (a ono utváří nás), jen mohu doufat, že on s jasným plánem vykonává práci, jakou si vysnil, má ženu, jakou si vybájil v sedmnácti a má i ten přesný počet dětí ve správném poměru.
Moje práce snů totiž nějak nepřicházela. Míst jsem vystřídala několik, na každém jsem se něco naučila- stejně jako v prvních vztazích. A stejně jako v těch vztazích- spíše mě napadlo, co nechci, než přesně to, co doopravdy chci. Naučila jsem se tedy nad ničím neohrnovat nos, už vůbec ne nad poctivou prací, která stojí trochu toho potu. Když se mě nedávno kamarádka zeptala, jestli mě napadlo, že práce, ze které mám bolavé nohy, není asi pro mě, řekla jsem po pravdě, že určitě ne. Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Třeba bych touto dobou pracovala někde, kde bych byla nešťastná a neměla odvahu odejít. Ze setrvačnosti, zvyku, strachu, že někde může být ještě hůř a nepřipouštěla si možnost, že by mohlo být naopak lépe. Teď mám práci, kde se sice občas zlobím, kde myju záchody a někdy, bohužel, vypadají jak vypadají, ale asi mám sebemrskačské sklony a baví mě to. A dokud mě to bavit bude, budu tady i já a budu u toho, ačkoli to není nijak perspektivní místo s postupem nahoru a lepším platem a benefity.
Vím, že v porovnání mého života s jinými, mnohem pestřejšími, značkovějšími, víc boho, se dá jen pochybovat, jestli někdo normální vůbec může shledat tohle kolem mě jako výsledek úspěchu, úrovně, štěstí. Vždyť boty na podpadkách, stohy sukní a volánků, jsou pro některé vrcholem luxusu, který je mému životu vzdálen i z vlaku. I v mém předešlém životním období jsem byla mimo tento trend. Jako máma na mateřské jsem měla sklon říkat, že je to ta nejdůležitější práce na světě, protože je to investice do naší budoucnosti. A přehlížela jsem tak s blahosklonným úsměvem fakt, že mám mastné vlasy a skoro prázdnou skříň s oblečením, přesto jsem se cítila jako platný člen společnosti. Trochu izolovaný a mluvící sám se sebou, který je schopný i sám sobě zatleskat po použití záchodu. Ale stále platný zodpovědný člen investující do naší budoucnosti.
****
Setkala jsem se s kamarádkou že střední, vzala jsem s sebou svoje holky a chvílemi se chytala za hlavu, ale tak, aby to nebylo vidět. Abych byla ta super máma se super dětmi, která je vlastně srovnána s tím, že občas vybočují, jenže ne vždy vybočují v toleranci. M kouká, jak chvilkami mám chuť dělat, že tam vlastně nejsem a tak si povídáme, co jsme za těch 9 let našeho odloučení prožily. Vypráví o tom, jak po škole zkusila rok nultého ročníku studia angličtiny, jak zkusila několik semestrů denního studia na vysoké, jak pohořela i tam a díky několika dalším havárkám v plánech ze dne na den vyměnila status studenta za povolání, které ji bavilo jako koníček na střední a věnuje se mu tedy doteď. Jak se nevzdala a na tu vysokou se vrátila v dálkovém studiu a učila se po večerech po práci, až za šest let získala titul bakaláře. Teď píše práce do časopisů, její data z pozorování Slunce sledují kolegové z celého světa, jezdí na konference po světě, o prázdninách si k sobě bere studenty na konzultace a dělá pedagogický dozor k pracem do škol. Tuto sobotu se vdala. Bude jí 30 a do tohoto věku našla někoho, s kým je šťastná a chce někdy v budoucnu i založit rodinu, až na to budou oba (on) připraveni.
Po tom všem se rozpovídala a nedávné návštěvě své základní školy, kde měla přednášku o své práci. Setkala se s učiteli svého dětství, i se svojí třídní učitelkou. Té vyprávěla, jak je šťastná v tom, co dělá, jak se dostala mezi špičky v Čechách, ona, která občas měla fakt zlé známky. "A ta se mě pak zeptala 'A děti, máš?' No já myslela, že se rozbrečím. Začala mi povídat, kdo ze spolužáků už děti má, které děti učí, kdo se vzal, kdo rozvedl a nakonec dodala, že mi brzo budou tikat hodiny a mohla bych být sama. Já děti mám ráda a chtěla bych i svoje, ale nejen že jsem měla problém najít pro ně tatínka, taky na ně teď musí být připravený on. A kdybych ho nenašla, nesvalila bych se před chlapem na záda jen proto, aby mě oplodnil. To bych raději jedno adoptovala a byla s ním sama. Dítě si umí spíchnout kdejaký blbec v šestnácti letech s první holkou, ale být opravdový rodič neumí každej. Ani "mít dítě" tedy není úspěch sám o sobě."
Řeknu vám novinku: neporovnávejte se. Nikdy nezapadnete do lichotivých škatulek všech, s kým se kdy můžete potkat. V obchodě, na ulici, ve vlaku. Pokud narazíte na člověka, pro kterého je kritériem úspěchu tučné konto, nevysvětlíte mu, že jste v práci šťastní. Pokud jsou pro něho důležité děti, je mu jedno, jestli jste zodpovědní a proto je ještě nemáte. I tak pro něho budete bezdětné nuly. Nemáte povinnost zalíbit se všem a před každým své štěstí a úspěchy obhajovat. Protože nikdo úplně nepochopí cestu, kterou jste k tomu svému štěstí museli ujít.
****
Tak ano, uznávám, že ta melancholická nálada rekapitulovat svůj dosavadní život mě opět s končícím červencem a začínajícím srpnem přepadá každoročně. Ukončovat navíc dekádu a začínat další je fakt radost. Ale i tak, přes všechny malé boje a neplechy, které člověk překonává, to stojí za to. Nejlepší na tom je, že nikomu do toho nic není 🙂
Komentáře
Okomentovat