Jak to nevyšlo ~ No a co?!

Je teprve konec října, ale srovnat si fakta není nikdy blbý nápad. Letošek ještě není zdaleka minulostí, ale já zvládám dělat kopance bez ohledu na datum, bejby. A někdy to, co vidíme jako bejkárnu v jeden moment, může být v druhý mnohem logičtější vyústění něčeho složitějšího. Samozřejmě to jde i obráceně. 

(zdrojem obrázků je fb stránka Typewritesvoiceofficial)

Hele, může se stát, že se, úplně náhodou, někdo bude opírat do tvých rozhodnutí a tvého života. Bude ti předhazovat tvoje slabé chvilky a naopak upozorňovat na to, že jeho život je (na rozdíl od toho tvého) dokonalý a sluncem zalitý. Můžeš se samozřejmě cítit jako lůzr, nebo se usmát a v hlavě vidět ten obrázek, jak vyskakuješ, dlaněmi objímáš krk, padáte spolu na zem a dál je ti najednou docela hřejivě hezky. Úplně cítíš dotyčného slunečno, jak se vrací i do tvého života. Zkus to brát jako standartní situaci, ne jako něco výjimečného. S každým takovým debilem totiž získáváš šanci být sama na sebe víc hrdá, pokud jsi do té doby na nějaké sebeocenění kašlala a opomenula ho. Teď přichází chvíle, aby ses nadechla a podle svého temperamentu a uvážení reagovala. 

Nemusíš nikomu nic vysvětlovat. Blbci si budou vždycky kecat svoje. Nemusíš se hájit. I široký úsměv a filmová hláška "z dálky vypadáš jako debil a zblízka je to pravda" splní svoji roli při odchodu. 

~~~~~~~

Letos jsem usoudila, že by se měly věci změnit. Mnoho věcí by se mělo změnit, protože melu z posledního. Pokud ale byla v minulosti všechna slova vyřčena, hovory proběhly, dokonce i některé názorné akce (bez kterých by se to bývalo obešlo) proběhly... Prostě už jsem nebyla natolik mluvná a tak se věci udály, že jsme v červnu na měsíc odjeli. Se vším všudy. S dětmi, jejich věcmi, mými věcmi, se zařízenou novou školou, s podáním návrhu na rozvod k soudu o den později. Žádné vyhrožování, žádné vyčítání, žádné slzy. Všechno se už v minulosti řeklo, teď přišly činy. 

~~~~~~~~~~

Mysli na to, že podle měříte jiných bude tvůj život vždycky hov*o. Ve svém životě skoro každý hodlá být hlavní postavou, kolem které se točí celá soustava planet. A měla bys přijmout i možnost, že pokud každý druhý hodlá mít lepší pocit ze sebe, bude tvůj veřejně známý život shazovat. Tak to je, hotová věc. Nezměníš to. A trochu osvobozující pocit je, že to asi ani měnit nemusíš (vydrž na konec, pokud hledáš svoji budoucí knihu do TBR). 

~~~~~~~~~~

Mohlo by se říct, že návratem s dětmi zpátky sem, jsem očividně neuspěla. Sevřel se mi zadek a zjistila, že na to nemám být s dětmi sama. Asi jsem vyměkla. Nebo se nechala obalamutit plačky a škrábáním prstíku. Nebudu zabíhat do podrobností, ale mohlo by stačit přiznat, že i ten jeden měsíc byl potřeba tak, jak se udál. A byl dostatečný k tomu, co se muselo změnit. Myslela jsem ho vážně. A po těch prvotních kecech, i jemu došlo, že by se měl podívat kolem sebe (a na sebe) mýma očima. A začal dělat. Bez keců.

Byla to nutná zkušenost a jsem ráda, že jsme ten měsíc žili ve městě. Bylo pro všechny občerstvující zažít úplně jiné prostředí, poznat jižní Čechy. Mít všechno kousek. Holky byly poprvé na příměstském táboře. Návratem sem některé věci zapadly do starých kolejí, dost se jich ale změnilo. Nejsem na děti sama, jsme dva. Na peníze nejsem sama, jsme dva. Na práci doma nejsem sama, děláme oba a co jde, zaměstnáváme nově i holky. A hlavně zkoušíme spolu víc mluvit, i kdybychom se nakonec neměli shodnout. 

~~~~~~~~~~

Zlato, nemusíš nikomu nic vysvětlovat. Věř mi, že tě stejně ve skutečnosti nebudou poslouchat. A pokud budou, pak jen proto, aby si zapamatovali dvě věci a zdrbli tě později doma nad kafem. Popřípadě, aby ti projevené emoce někdy jindy vmetli do obličeje jako slabost a nedostatečnost. Nebere to osobně. Ale sama v sobě... Sama v sobě si  můžeš, jejich odhalením, sebe více vážit. Protože jen ty víš, jakou cestu jsi ušla. A taky teď víš, že oni nejsou tvými přáteli, nejsou ani na stejném světadílu. Jsou úplně mimo. Nech je být mimo. Nech je být středem jejich vlastní sluneční soustavy a netahej si je do té své. Přátele máme proto, abychom se navzájem obohacovali a budovali se. A oni jimi evidentně nebudou. Prosté. 

Knihu Neřeš to od americké spisovatelky Mel Robbins chceš mít. A hlavně číst. Hele, ne každý je na ty americké bestsellery s velkými nápisy, ale pokud se bojíš o zbytečně utracených pár stovek, poslechni si její podcast. Třeba mě u jejích knih rozčiluje, že námětem každé z nich je něco strašně jednoduchého. Primitivní myšlenka. Řekne ti, jak k ní přišla. A pak si uvědomila... A pak to vyzkoušela... A pak se to dá uplatnit ještě tady... A tady... A tady... Voila, půlku života máš najednou možnost, díky jedné jednoduché myšlence, otočit tak, aby ti to pomohlo. Pokud chceš. Pokud ne, necháš svůj život, jak ho máš a knihu prodáš na Knihobotu. Ale pokud přece jen máš pocit, že nejsi tak velký Upr*elista, jak bys potřebovala, dej jí šanci a kup si ji třeba k Vánocům.