Mám tetování, co není vidět

Kdo by nechtěl mít něco extra? Něco unikátního? Poznávací znamení, které jemu samotnému připomene, kým je, pokud na to zrovna náhodou zapomene? A přitom je přirozené chtít se líbit i odlišovat se.

(zdroj: FB/cilichili)

O tetování bylo napsáno hodně. Podle mě je to vlastně všechno přirozené. A moc se mi tetování líbí. Barevné i černobílé. Spíše obrázky než ornamenty. Někdy mi přijdou na jedno brdo a říkám si, že holky, co si nechají udělat motýlka nad zadkem, jsou jedinečné asi jako padesáté sledování filmu o upírech. Ale taky vím, že mi ten motýl může být ukradený. Nevadí mi nápisy, ani opakované nekonečno na zápěstí, notičky a hvězdičky u ucha. Uznávám totiž, že každý má svůj názor a to pravé, co pro něho samotného znamená celý svět.

---

A povídat si o tom, jak bude vypadat stylizované seskupení netopýrů za pár let, po dětech a s nějakým tím špekem na břiše- to nemá cenu rozebírat vůbec.

První tetování první dcery mého muže ;-)

Co mě ale štve opravdu, tak to věčné povídání o tom, jak to my, lidi bez tetování, nechápeme. To věčné rozdělování na my-oni. My jsme ti jedineční, oni obyčejní. My si vybojovali ozdobení těla, oni jsou srabi a nemají na to koule. My nikomu nic nevnucujeme a jsme jací jsme, oni nás soudí a odsuzují na základě jednoho obrázku, který nechápou. A co mě dožírá víc, tak to, jak my nudní omezení blbci nechápeme, že tetování je závislost a když se udělá jedno, okamžitě chcete a potřebujete další.

Můj muž má na noze keltský kříž, který si sám namaloval. A tvrdil mi, že nic keltského barevného nezná. Tak jsem mu jeden keltský motiv vyvedla barevně a sám uznal, že by to klidně i šlo.

A v tu chvíli je pro mě opravdu těžké nezlobit se nebo uklidňovat tep, aby se mi nevařila krev. Protože muž má tetování dvě a několik našich známých také, slýchám tato osočování víc než často a jsem prostě unavená. Unavená, opravdu hodně.

Sama se totiž cítím tak, jako bych tetování už roky měla. Vím už roky co a kde. Namalované mnou a na neobvyklém místě, přes lopatku táhnoucí se přes trapézový sval a na opačnou stranu šikmo dolu pod rukou přes žebra až dopředu pod prso. Proč bych se měla spokojit jen s kravinkou na místě, které mají všichni, když to tak cítím jako správné? Ale tetování samo o sobě nemám. Protože na něho nemám. Věřím totiž, že by nemělo být dárkem, ale něčím, co si každý vybojuje sám. A tedy také sám zaplatí za vydřené peníze. Třeba i našetřené za dlouhé období. Aby se z tetování nestala připomínka jedné unáhlené blbosti, která by se časem musela odstranit. Na svoje vysněné tetování peníze nemám, protože jsem nikdy nevydělávala dost na složenky a domácnost, natož aby mi zbylo dost peněz bokem. Spíš jsem za zbytek koupila maličkost, která udělala někomu radost. A pak přišla jedna holčička. A najednou je další človíček, kterému můžu dělat radost za těch přebytečných pár kaček navíc. A brzo bude další. A sama se šidím, protože vím, že svoje tetování životně nutně nepotřebuju. Vím, že ho na zádech mám, ačkoli ho nikdo nevidí. Jen mě podle toho paradoxně soudí a odsuzují ti, kteří do něho nacpali prachy a sama jsem ta nudná, bez fantazie a odvahy.

Vy, co tetování máte a ve svých článcích píšete, jak hrozné to je, když vás my, nudní zaprdění srabi, odsuzujeme pro vaši odvahu, myslete na to, že všichni se do jednoho pytle nevlezeme. A navíc do jednoho pytle nepatříme. Protože někteří víme, že jsou mnohem důležitější věcí, než mít splněné přání na části svého těla, které přinese radost jen nám. ;-)