Přeskočit na hlavní obsah

Mám tetování, co není vidět

Kdo by nechtěl mít něco extra? Něco unikátního? Poznávací znamení, které jemu samotnému připomene, kým je, pokud na to zrovna náhodou zapomene? A přitom je přirozené chtít se líbit i odlišovat se.


(zdroj: FB/cilichili)

O tetování bylo napsáno hodně. Podle mě je to vlastně všechno přirozené. A moc se mi tetování líbí. Barevné i černobílé. Spíše obrázky než ornamenty. Někdy mi přijdou na jedno brdo a říkám si, že holky, co si nechají udělat motýlka nad zadkem, jsou jedinečné asi jako padesáté sledování filmu o upírech. Ale taky vím, že mi ten motýl může být ukradený. Nevadí mi nápisy, ani opakované nekonečno na zápěstí, notičky a hvězdičky u ucha. Uznávám totiž, že každý má svůj názor a to pravé, co pro něho samotného znamená celý svět.


A povídat si o tom, jak bude vypadat stylizované seskupení netopýrů za pár let, po dětech a s nějakým tím špekem na břiše- to nemá cenu rozebírat vůbec.

První tetování první dcery mého muže ;-)

Co mě ale štve opravdu, tak to věčné povídání o tom, jak to my, lidi bez tetování, nechápeme. To věčné rozdělování na my-oni. My jsme ti jedineční, oni obyčejní. My si vybojovali ozdobení těla, oni jsou srabi a nemají na to koule. My nikomu nic nevnucujeme a jsme jací jsme, oni nás soudí a odsuzují na základě jednoho obrázku, který nechápou. A co mě dožírá víc, tak to, jak my nudní omezení blbci nechápeme, že tetování je závislost a když se udělá jedno, okamžitě chcete a potřebujete další.


Můj muž má na noze keltský kříž, který si sám namaloval. A tvrdil mi, že nic keltského barevného nezná. Tak jsem mu jeden keltský motiv vyvedla barevně a sám uznal, že by to klidně i šlo.


A v tu chvíli je pro mě opravdu těžké nezlobit se nebo uklidňovat tep, aby se mi nevařila krev. Protože muž má tetování dvě a několik našich známých také, slýchám tato osočování víc než často a jsem prostě unavená. Unavená, opravdu hodně.

Sama se totiž cítím tak, jako bych tetování už roky měla. Vím už roky co a kde. Namalované mnou a na neobvyklém místě, přes lopatku táhnoucí se přes trapézový sval a na opačnou stranu šikmo dolu pod rukou přes žebra až dopředu pod prso. Proč bych se měla spokojit jen s kravinkou na místě, které mají všichni, když to tak cítím jako správné? Ale tetování samo o sobě nemám. Protože na něho nemám. Věřím totiž, že by nemělo být dárkem, ale něčím, co si každý vybojuje sám. A tedy také sám zaplatí za vydřené peníze. Třeba i našetřené za dlouhé období. Aby se z tetování nestala připomínka jedné unáhlené blbosti, která by se časem musela odstranit. Na svoje vysněné tetování peníze nemám, protože jsem nikdy nevydělávala dost na složenky a domácnost, natož aby mi zbylo dost peněz bokem. Spíš jsem za zbytek koupila maličkost, která udělala někomu radost. A pak přišla jedna holčička. A najednou je další človíček, kterému můžu dělat radost za těch přebytečných pár kaček navíc. A brzo bude další. A sama se šidím, protože vím, že svoje tetování životně nutně nepotřebuju. Vím, že ho na zádech mám, ačkoli ho nikdo nevidí. Jen mě podle toho paradoxně soudí a odsuzují ti, kteří do něho nacpali prachy a sama jsem ta nudná, bez fantazie a odvahy.


Vy, co tetování máte a ve svých článcích píšete, jak hrozné to je, když vás my, nudní zaprdění srabi, odsuzujeme pro vaši odvahu, myslete na to, že všichni se do jednoho pytle nevlezeme. A navíc do jednoho pytle nepatříme. Protože někteří víme, že jsou mnohem důležitější věcí, než mít splněné přání na části svého těla, které přinese radost jen nám. ;-)

Komentáře

  1. Já tetovaná nejsem a vlastně ani být nechci.

    OdpovědětVymazat
  2. Já už se tolikrát rozmýšlela nad tetováním a jsem ráda, že jsem zatím nešla, protože můj vybraný motiv mě jaksi přešel. Zní to asi hloupě. A momentálně o něj ani tak nestojím. U nás v rodině jsou potetování snad všichni kromě mého otce a mne. Představte si, že i můj děda má potetované obě ruce i obě nohy. A nevěřili byste, jak hezky i po těch 40 letech, vypadá i na staré kůži. Ale co si budeme říkat, on to má vytetované trochu jinačí metodou (vězeňskou). Divím se, že to přežil.    A druhou věcí jsou samozřejmě peníze.. To barevné tetování, co jsi navrhla, vypadá opravdu skvěle.

    OdpovědětVymazat
  3. Tetování jsem chtěla od 16 ale nikdy jsem se k tomu nedonutila. Pak přišel ten zvrat když šel na tetování přítel a já mu dělala jen doprovod a nakonec jsem s tetováním odešla i já. Motiv jsem měla předkreslený nějakou dobu a pořád jsem to nosila u sebe nebo to měla schované a ten den to sebou měl přítel ani jsem o tom nevěděla.

    OdpovědětVymazat
  4. Já mám tetování tak malinké, že o něm nikdo neví :) Stále přemýšlím nad něčím větším a až to jednou vymyslím a našetřím, tak bude :)

    OdpovědětVymazat
  5. O tetování přemýšlím poslední dobou čím dál víc a myslím, že do toho v budoucnu půjdu. Avšak se bojím, že bych narazila na špatného(neprofesionálního) tatéra, čemuž chci předejít.

    OdpovědětVymazat
  6. Ľudia by sa mali naučiť mať názor ale nesúdiť.

    OdpovědětVymazat
  7. Tak, v dnešní době je každého věc ,kde a jak se nechá potetovat, ne? Já tetování mám, dokonce několik a nemám problém!   

    OdpovědětVymazat
  8. [1]: Takového hada bych si sama ráda prohlédla, myslím, že je to pěkný originální nápad. Změnu proporcí by asi nesl těžko, ale nahlas by určitě neprotestoval. V mém okolí se většinou jedná o maličká tetování, která moc nestojí, většinou nápisy, takže se dají pořídit i z jedné výplaty. A jedno malé měsíční uskromňování nositelé přežijí... nebo jsou to studenti, co si kvůli tetování vezmou brigádu. Já si brala brigádu kvůli oblečení nebo knížkám, taky učebnicím Děti se mění.

    OdpovědětVymazat
  9. [6]: Dobrý tatér dělá i obtisky... Namaluješ si svoje, přineseš mu obrázek, on si ho obtáhne přes kopírovací papír a obtiskne na tebe a pak už jenom obtahuje.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat