Ty zákony schválnosti. Jen co mi domů doputuje balíček s knihou, rozhodí se holkám spinkání a můj výkon od rána trvá kolikrát až k půlnoci, kdy ta malá, čerstvá a odpoledne vyspinkaná mrška, div neskáče po stropě, aby mi dokázala, jak happy je. Abych si vynahradila zklamání, že ani tentokrát nedokážu otevřít knížku a začíst se, vyhlašuju malé záškodnici válku a plácám ji polštářem po hlavě, přičemž ona s mnohem větším nadšením a elánem vrací úder a já padám... A chce se mi oči už neotvírat a dělat mrtvou. Protože jsem unavená a stýská se mi po písmenkách. Až se mi kroutí nehty na nohou, jak moc se mi chce sedět v posteli a hltat stránky. Takže po týdnech, kdy to vážně nešlo, přišly tři velevzácné večery, kdy potvory usnuly před devátou a já mohla ve společnosti hrnku s čajem a sušenkami dojít až na poslední stránku této knihy (opět vzhůru do půlnoci).
Jak jsem na ni přišla? To jsem si v červenci na výletě cestou na vlak koupila Rozmarýnu, kterou mi hned ve vlaku zabrala Lůca a hlásila, co máma musí doma okamžitě tvořit (čas od času vyrábíme podle Rozmarýnky pro děti). Jako bych toho tvořila málo. Obden peru, vařím, vystřihuju slony a motýly, které holky vybarvují úplně nejraději. Hrabu se ve sklepě, třídím zbytečně přestěhované věci, přerovnávám krabice, abychom mohli do sklepa na zimu uložit nábytek, který zatím nemáme kam dát. Tentokrát se proto "jen" nechám inspirovat. A na stránce se hned nabízí sextet knih s krátkým shrnutím. A mezi nimi i tato. Ze všech mi přišla nejsympatičtější a byla jasnou volbou, když jsem dočetla (tehdy ještě rozečtenou) Rudou volavku. A tak jsem na stránkách objednala knihu a ta opravdu za pár dnů přišla poštou.
 |
| Rozmarýna 7/2018 |
Očekávání jsem měla. Jak se z redaktorky stala zahradnice, která se rozhodla biofarmařit a lodičky vyměnila za gumáky, bankety za okopávání záhonů a měla to být velká legrace. Vzdáleně mi to evokovalo současnou zdejší Betty MacDonaldovou, která s manželem odešla z města na úplnou samotu. Toto očekávání se během čtení ale změnilo.
Nyní si myslím, že se to nedá srovnávat. Betty totiž šla do neznámého, její rodina vždy žila ve městě. A místo, kam se odstěhovala, bylo na hony vzdálené tomu, co známe tady. Už jen proto, že sousedé nebydlí šest a sedm kilometrů od vás. Veronika má něco, co Betty tehdá neměla. Dělat od dětství na zahradě, zapojovat se a pomáhat každý víkend a každé prázdniny, to člověku něco dá. I kdyby ne ty vědomosti, které se s léty zahálky vypaří z hlavy, tak nějaké sebevědomí a jistota, to prostě máte. Víte, že nejste na kraji světa, samotní. A nemusíte dělat svépomocí něco, co jste nikdy nedělali, ba dokonce se vám v životě ani v nejhorším snu nezdálo, že budete dřít celé měsíce na domech pro drůbež a sami budete chodit spát do ruiny. Že budete ve volných chvílích zadělávat kvásek na chleba. Že se vám "do toho" narodí dítě.
Ale ani zjištění, že Betty kope jinou ligu, nijak nesnižuje tento kousek. Podle mě je totiž kouzlo Slámy nejen v tom, že z dlouho zanedbávaného pozemku dolujete svůj ráj. Kdy vás v práci přes překážky drží kolikrát jen to, že prostě věříte, že to bude dobrý a děláte dobrou věc, za kterou si stojíte. Opravdové kouzlo je podle mě v konfliktech a třecích plochách, kde naráží pohodlí obchodů na vítr v peněžence. Kde těžké začátky překonáváte díky komunikaci a ochotě (domlouváte, spolupracujete a vyjednáváte s rodinou), ale díky nekomunikaci současně nestihnete vysazovat, nebo přicházíte o moudrost starší generace, která prostě kolikrát neumí moudra předat. Starší generace, která je zvyklá dělat po svém, zatímco my, mladí a zapálení, musíme číst chytré knihy a nestříkáme, mulčujeme a chováme žížaly (to je z filmu 2Bobule, pamatujete?). Ty střety, ty mi po přečtení zůstávaly dlouho v hlavě. Protože to zná každý druhý. Když začnete dělat práci se zápalem kvůli jasnému cíli, ale po čase jako by se z pomoci rodinnému rozpočtu stala přítěž, která vám bere energii a čas. A dostaví se vystřízlivění. Ty soukromé boje, kdy se to ve vás pere. Nebo když jedete na návštěvu a zažijete zahradu, která má všechno, jen ne záhony, a nemusí si na sebe vydělat.
A přiznávám, že jsem se v knize často poznávala. Jak panelákové dítě na vesnici přišlo. A znám i ty dobře míněné rady, abych se na něco vykašlala. Tehdy jsem se po vystřízlivění na dlouho opravdu přestala snažit a rezignovala. A začala jsem znovu až loni před Svátky. A o to víc makám tady na našem- tedy, v rámci možností. Ale je to podle mě normální. Asi proto jsem se nad těmito stránkami vážně dost nasmála. Protože po ježdění autobusem s kočárkem, popř. kočárkem a dítětem chodícím, jezdíme teď už hlavně a pouze vlakem a to vlakem motoráčkem, co má tři schody. A ano, vozím i nákupy. A když je to aspoň trochu možné, jedeme bez kočárku, tu malou průběžně nosim na ruce a nákup v tašce na rameni. A o slepičincích bych vám mohla napsat samostatný článek.
Tato kniha sice mé původní očekávání nenaplnila, ale dala mi něco jiného. Ukázala mi, že si spoustu věcí idealizujeme, ale až když se rozhodneme uskutečnit je, narazíme na nedokonalosti, o kterých jsme na začátku nevěděli. Ale to rozhodně neznamená, že platí "kdo nic nedělá, nic nezkazí". Začátky jsou těžké a každý nějak začínal. Hlavní je nenechat se odradit chvilkovým neúspěchem, mít pořád otevřené srdce i oči a nezakrnět. Obdivuji paní K. z Valašska a její zahradu (a to ji neznám). A Veroniku za ten dálkový kurz využívání běžných dostupných rostlin. Naše zahrada u nového domu sice není zrovna ten typ na záhony a skleník (naopak by se sem hodil rakytník, potůček a houpačka), ale i tak mě kniha potěšila a čas nad stránkami příjemně utíkal. Pokud jste aktivní zahrádkář nebo i jen nadšenec, co má na balkóně truhlíky a v létě květináče s rajskými, vzdycháte po zahradě a nebo jen chcete knihu o zahradničení s recepty na období, kdy sami nebudete moci hrabat rukama v záhonu- objednejte si na stránkách Veroniky tuto hráškovou krasavici. A sledujte dál její blog.
Ale ani zjištění, že Betty kope jinou ligu, nijak nesnižuje tento kousek. Podle mě je totiž kouzlo Slámy nejen v tom, že z dlouho zanedbávaného pozemku dolujete svůj ráj. Kdy vás v práci přes překážky drží kolikrát jen to, že prostě věříte, že to bude dobrý a děláte dobrou věc, za kterou si stojíte. Opravdové kouzlo je podle mě v konfliktech a třecích plochách, kde naráží pohodlí obchodů na vítr v peněžence. Kde těžké začátky překonáváte díky komunikaci a ochotě (domlouváte, spolupracujete a vyjednáváte s rodinou), ale díky nekomunikaci současně nestihnete vysazovat, nebo přicházíte o moudrost starší generace, která prostě kolikrát neumí moudra předat. Starší generace, která je zvyklá dělat po svém, zatímco my, mladí a zapálení, musíme číst chytré knihy a nestříkáme, mulčujeme a chováme žížaly (to je z filmu 2Bobule, pamatujete?). Ty střety, ty mi po přečtení zůstávaly dlouho v hlavě. Protože to zná každý druhý. Když začnete dělat práci se zápalem kvůli jasnému cíli, ale po čase jako by se z pomoci rodinnému rozpočtu stala přítěž, která vám bere energii a čas. A dostaví se vystřízlivění. Ty soukromé boje, kdy se to ve vás pere. Nebo když jedete na návštěvu a zažijete zahradu, která má všechno, jen ne záhony, a nemusí si na sebe vydělat.
A přiznávám, že jsem se v knize často poznávala. Jak panelákové dítě na vesnici přišlo. A znám i ty dobře míněné rady, abych se na něco vykašlala. Tehdy jsem se po vystřízlivění na dlouho opravdu přestala snažit a rezignovala. A začala jsem znovu až loni před Svátky. A o to víc makám tady na našem- tedy, v rámci možností. Ale je to podle mě normální. Asi proto jsem se nad těmito stránkami vážně dost nasmála. Protože po ježdění autobusem s kočárkem, popř. kočárkem a dítětem chodícím, jezdíme teď už hlavně a pouze vlakem a to vlakem motoráčkem, co má tři schody. A ano, vozím i nákupy. A když je to aspoň trochu možné, jedeme bez kočárku, tu malou průběžně nosim na ruce a nákup v tašce na rameni. A o slepičincích bych vám mohla napsat samostatný článek.
Tato kniha sice mé původní očekávání nenaplnila, ale dala mi něco jiného. Ukázala mi, že si spoustu věcí idealizujeme, ale až když se rozhodneme uskutečnit je, narazíme na nedokonalosti, o kterých jsme na začátku nevěděli. Ale to rozhodně neznamená, že platí "kdo nic nedělá, nic nezkazí". Začátky jsou těžké a každý nějak začínal. Hlavní je nenechat se odradit chvilkovým neúspěchem, mít pořád otevřené srdce i oči a nezakrnět. Obdivuji paní K. z Valašska a její zahradu (a to ji neznám). A Veroniku za ten dálkový kurz využívání běžných dostupných rostlin. Naše zahrada u nového domu sice není zrovna ten typ na záhony a skleník (naopak by se sem hodil rakytník, potůček a houpačka), ale i tak mě kniha potěšila a čas nad stránkami příjemně utíkal. Pokud jste aktivní zahrádkář nebo i jen nadšenec, co má na balkóně truhlíky a v létě květináče s rajskými, vzdycháte po zahradě a nebo jen chcete knihu o zahradničení s recepty na období, kdy sami nebudete moci hrabat rukama v záhonu- objednejte si na stránkách Veroniky tuto hráškovou krasavici. A sledujte dál její blog.
Komentáře
Okomentovat