Když jsem dneska šla zvát sousedku s dcerou na příští neděli na hraní k nám (to by byla první návštěva "cizích", kterou bychom tady uvnitř měli), sice neodmítla, ale chtěli by se jít podívat na náves na Mikulášskou zábavu pro děti. Abych prý s sebou vzala i holky, že je to super. Když jsem zvedla obočí a dlouho nic neříkala, zeptala se rovnou: " A proč bys je vlastně nechtěla vzít někam, kde jsou taky děti a kde si někdo dal tu práci, aby všechno připravil do nejmenších detailů?!"
Asi si s postupujícím věkem holek začínám více uvědomovat alergie, které si nesu z dětství. Abyste to pochopili dobře, nehodám vám říkat, jak jsem strašně trpěla, počůrávala se pod stolem, zatímco na chodbě chrastil řetěz. V mém dětství jsem byla ráda za alespoň minimální nahlédnutí do kratochvílí, které ostatní děti braly jako samozřejmost. A tak jsem mívala narozeninový dort a stromeček jen při pobytu u táty, Mikuláše a Velikonoce ve školce nebo škole. U mámy jsem znala jen sledování schválených pohádek a místo narozeninových dárků na mě čekala výbava do školy. Takže jsem byla překvapivě vděčné dítě, co zná dost básniček a je náležitě poučeno, že není Ježíšek, ani čerti a že se to bohu nelíbí a všechno to vidí.
Moje alergie překvapivě nespočívá v divadýlku a přetvářce, ačkoli já bych mnohem raději říkala, že si dárečky pod stromek dáváme, protože se máme rádi a myslíme na sebe, než že za to může Ježíšek. Protivná je mi už jenom ta představa, jak se rozdíl mezi hodným dítětem a zlobivým pozná podle odrecitované básně, minimálním strachem ze strašidelně namaskovaného čerta, který vytrestá zlobivce vyhrožováním odnesením v pytli, zatímco mu v tom rodiče nebudou ani trochu bránit. Co nezmůžou s výrostkem rodiče za celý rok, to má suplovat cizí člověk v čertově kabátu za jeden večer. Blbost.
Jsem sice rodič, ale myslím si, že tito strašáci snad dříve "pomáhali", ale jejich doba by měla skončit. Celá ta myšlenka, že Polednice nebo snad čert dítě během roku sleduje. Stejně jako na dospěláky při nedělních kázáních v kostele platilo, "že je bůh nade mnou, všechno vidí a někam si to píše" (Stypka). Nelíbí se mi vyhrožování kýmkoli, kdo vidí každý pohyb. A alibističtí rodiče, kteří svoje výchovné karamboly hážou na čerta s pytlem nebo uhlí a brambory místo sladkostí.
Třeba mě to štve i proto, že jsem v práci už několikrát ruku v ruce se ztraceným plačícím dítkem hledala maminku, které se cvrček zaběhl v supermarketu. Přitom taková blbost, říkáte si. Kolikrát se maminky divily, že dítě s nimi není, jeho absence si ani nevšimly (věřte mi, všimla bych si, že moje dvě divoženky mlčí a nikde je neslyším). Pár se jich zachovalo snad výchovně, když plačícímu, ale šťastnému dítěti řeknou: "Nesmíš mi ale utíkat, jinak by se tadyhle paní zlobila/nepustila tě do obchodu/musel bys sedět v autě!". Pohled takového vyděšeného děcka, které jsem ještě před chvílí držela za ruku a o chvíli později jsem za lovce škodné zvěře- to vám nepřeju. A já ho už viděla. Stejně jako mnoho řidičů autobusu, průvodčích, prodavačů, policistů a celkově lidí s jistou autoritou ve svém oboru, ale navíc neplacenou rolí strašáka a ranaře, protože rodiče na svoje děti nestačí sami.
A tak vás prosím, abyste k nám za týden domů nechodili, pokud jste Mikuláš a jeho pomocníci. Protože my se nehodláme zpovídat z našich poklesků ani faráři v kostele, ani naše děti vám. Básničky neumí, písničky jsou vlastní volná tvorba a umí říct hovno, prdel a taky polib prdel a drž ubu. Dost možná se o tom budeme bavit v budoucnu s paní ředitelkou ve školce (a tvrdit, že se to naše děti nejspíš naučily v kolektivu, jak říká můj muž), ale nepotřebujeme asistenci nadpřirozených bytostí s pohrůžkami, abychom dokázali svým vlastním dětem vysvětlit, co je a není správné, aby to věděly a cítily samy za sebe. A to je podle mě to nejdůležitější.
Třeba mě to štve i proto, že jsem v práci už několikrát ruku v ruce se ztraceným plačícím dítkem hledala maminku, které se cvrček zaběhl v supermarketu. Přitom taková blbost, říkáte si. Kolikrát se maminky divily, že dítě s nimi není, jeho absence si ani nevšimly (věřte mi, všimla bych si, že moje dvě divoženky mlčí a nikde je neslyším). Pár se jich zachovalo snad výchovně, když plačícímu, ale šťastnému dítěti řeknou: "Nesmíš mi ale utíkat, jinak by se tadyhle paní zlobila/nepustila tě do obchodu/musel bys sedět v autě!". Pohled takového vyděšeného děcka, které jsem ještě před chvílí držela za ruku a o chvíli později jsem za lovce škodné zvěře- to vám nepřeju. A já ho už viděla. Stejně jako mnoho řidičů autobusu, průvodčích, prodavačů, policistů a celkově lidí s jistou autoritou ve svém oboru, ale navíc neplacenou rolí strašáka a ranaře, protože rodiče na svoje děti nestačí sami.
A tak vás prosím, abyste k nám za týden domů nechodili, pokud jste Mikuláš a jeho pomocníci. Protože my se nehodláme zpovídat z našich poklesků ani faráři v kostele, ani naše děti vám. Básničky neumí, písničky jsou vlastní volná tvorba a umí říct hovno, prdel a taky polib prdel a drž ubu. Dost možná se o tom budeme bavit v budoucnu s paní ředitelkou ve školce (a tvrdit, že se to naše děti nejspíš naučily v kolektivu, jak říká můj muž), ale nepotřebujeme asistenci nadpřirozených bytostí s pohrůžkami, abychom dokázali svým vlastním dětem vysvětlit, co je a není správné, aby to věděly a cítily samy za sebe. A to je podle mě to nejdůležitější.
Komentáře
Okomentovat